Jednou, bylo to kdysi dávno v 90. letech, napadlo Milana Markoviče přijít na jeviště s igelitkou, neodmyslitelným "módním" doplňkem průměrného Slováka či Čecha té dekády. Zabrala nečekaně, ale brzy prý humorista svého nápadu skoro až litoval. "Už léta ji nepoužívám, nezmiňuji, nechci ji ani vidět. Nebylo možné se totiž zbavit naléhavých otázek v divadle, na ulici, v novinách: Co máte v té igelitce, pane Markoviči? Proč právě igelitka? Kde máte igelitku? Jakou igelitku používáte nejraději? Bylo to k uzoufání," píše komik na svém webu.

Proslulý slovenský bavič a jevištní satirik v době vlády Vladimíra Mečiara zmizel ve své vlasti z obrazovek a televizní azyl našel v Česku. Po pádu premiéra s diktátorskými sklony se do slovenských televizí vrátil, po nástupu Roberta Fica se z nich ale zase vytratil.

Vyrazil jsem za ním na Slovensko, které jako by se po únorové vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové vrátilo o hodně let nazpět. Pan Markovič se dnes v televizi objevuje jen výjimečně, častěji vystupuje v kočujícím MM Kabaretu spolu s dvěma muzikanty Peterem Niňajem a Róbertem Puškárem, kteří si říkají Páni bratia. "Nemáme moc představení, jedno dvě za měsíc. Já to jednak už nepotřebuju a ani se mi nechce až zas tolik pracovat," poznamenává herec, s nímž jsem se sešel v Art Café na bratislavském náměstí Slovenského národního povstání, které bylo v uplynulých měsících dějištěm nejmasovějších demonstrací od roku 1989. Na průčelí kavárny visí na černém podkladě velký bílý hashtag "all for Jan", připomínající zavražděného žurnalistu.

Chtěl bych vás dopředu připravit na to, že během rozhovoru přijde náš fotograf s návrhem, jestli byste se nenechal vyfotit s legendární igelitkou. Vím, že jste na ni trochu alergický, ale šel byste do toho?

Igelitky, ty už jsou v podstatě passé. Ovšem kdyby vám to mělo pomoct, tak prosím − jak je libo. Vezmu i čtyři. S tou igelitkou to vzniklo kdysi v divadle Semafor. Suchý mi tam poskytl místo, dokud nepřišel na to, že jsem příliš populární.

Jednou jste řekl, jak jste rád, že dotazy na igelitky odsunula v průběhu 90. let do pozadí otázka "Co se to děje na Slovensku?". Na to se lidé ptají asi i teď, ne?

Záleží na tom, kdo se ptá. Já se ale časem naučil, že na otázce zas tak nezáleží. Mirek Horníček mi kdysi řekl, že důležité je odpovídat na to, o čem člověk něco ví.

Vadí vám nálepka "politického satirika", nebo jste s ní smířen?

Dokážu se přizpůsobit všemu. Není to bůhvíjaká vizitka, politický satirik. Ale pojem politická satira je hloupost, protože satira, která není politická, není satira. Politický kecal, který do všeho rýpe, není ta nejlepší nálepka, ale mnoha humoristům a podobně postiženým se stane, že hledají svou tvář celý život a nenajdou ji. A jsou pak takoví všehochuťoví. Člověk musí být někdy rád, že je aspoň nějak zařazen. Nevýhodou je v takovém případě zase to, že když se někde uvedete v jiné poloze a třeba jste i lepší než v úloze satirika, lidem ta původní najednou chybí.

Do dnešní doby se asi moc nehodím, ani do stand-upů, protože nejsem schopen želbohu ani tak jednoduché věci, jako říct byť jen v jediné větě "hovno".

Jaká je satira dnes v porovnání s 90. lety?

Dnes satira v podstatě neexistuje. A když − budu-li zase citovat Mirka Horníčka − už to není humor, jsou to jenom legrácky.

A dá se dnes ještě na Slovensku dělat satira, když skutečnost už ji překonává? Muž jménem Roberto Fico byl nedávno jmenován předsedou italského parlamentu, po vraždě novináře spojované s italskou mafií se slovenským premiérem zase stal Pellegrini. To byste nevymyslel.

Všechno se dá, pane kolego. Jen musíte mít místo, odkud to říct. Dnes je moc sofistikovanější. Už tu není Mečiar, který zakazoval. Přišel Fico, který nemusí zakazovat, protože nedovolil. 

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se