Edward Walczyk v kostele sv. Bartoloměje v Praze-Kyjích
Foto: Pepa Dvořáček
Přišli do poloprázdných kostelů a farností. Dnes jsou tu doma a o zdejších věřících - i nevěřících - často mluví s větší vstřícností než sami Češi.

Možná by si mohli trochu postěžovat na postavení české katolické církve nebo si postesknout, že prestiž kněžského povolání se podle průzkumů z roku na rok zhoršuje. Nejspíš by mohli vyprávět anekdoty o tom, jací jsou, nebo nejsou čeští praktikující ve srovnání s těmi polskými, případně rozebírat, zdali jsme, či nejsme národem ateistů. Nedělají to.

Páteři Edward Walczyk, Mariusz Kuźniar a Dariusz Sputo, z nichž každý působí v trochu jiném prostředí, si raději dělají legraci ze sebe. Vzpomínají na situace, jež v Česku zažili, když se za "ostrého provozu" učili jazyk, v němž měli lidem obratem začít poskytovat duchovní vedení. Líčí, jak probíhalo první kázání, během nějž se jejich slova nesla skoro prázdným chrámem, anebo jak fantastickým zážitkem byl objev renesančních fresek v kostele, kde se počítalo v podstatě jen s provozními opravami. Zážitky ostravského faráře Dariusze Sputa upozorňují také na to, že kněz, který si své působiště nevybírá, si musí umět poradit i v prostředí, kam by se jiný za kariérou dobrovolně nevydal.

reklama

Podle nedávného průzkumu kněze a pedagoga Mariusze Kuźniara, jenž v České republice působí přes 25 let, česká katolická církev zaměstnává přibližně 230 polských kněží, kteří sem přicházejí už od 90. let 20. století. Tehdy se do země vrátila náboženská svoboda, ovšem kostely a farnosti byly v havarijním stavu, stejně jako sebevědomí mnoha věřících. Poláci dnes tvoří 12 procent z celkového počtu duchovních, do nějž se však počítají i posily ze Slovenska, Itálie či Francie. Když se vzorku českých praktikujících křesťanů ptáme na doporučení na zajímavé osobnosti, zdá se, že "svého oblíbeného Poláka" s kolárkem má každý druhý.

Důvody, jež některé kněze vedly k tomu, že se usadili v zemi, která jim pravděpodobně nikdy nenabídne takový status, jaký by zažili "doma" − ačkoliv všichni tři zpovídaní říkají, že už jsou doma v Česku −, se různí. Odlišná je také míra diplomacie, s níž o své práci hovoří. U vědomí předsudků a vtipů, které o církvi a kněžích kolují, je chvílemi nutné komunikaci trochu ladit. Když se však ukáže, že neustálá obezřetnost není nutná, všechna tři setkání mají energii, jaká by potěšila i zarytého bezvěrce.

Bývaly doby, kdy jsme se styděli chodit v kolárku

Novinařina představuje v dráze Edwarda Walczyka jen krátkou odbočku, přesto se však dá říct, že i díky ní je dnes k zastižení na faře u pozdně románského kostela sv. Bartoloměje v Praze-Kyjích. Energicky působící kněz nám na úvod připomene, že fara je "vaše, nikoliv moje". Tím chce samozřejmě sdělit, že jako společenské centrum i duchovní útočiště je k dispozici farníkům. Jedná se však také o jeden z řady jemných náznaků, jimiž dává během rozhovoru najevo, že ví, jak si část české veřejnosti představuje postavení a majetky katolických duchovních.

"Žurnalistiku jsem studoval po kněžském semináři v Polsku, ale brzy jsem si začal všímat toho, že novináři umírají docela mladí. To jste nevěděla?" ptá se Walczyk v nadsázce, k níž však vzápětí přidá výčet nepříznivých okolností, s nimiž se novináři v kariéře setkávají. "V Polsku se vlivem stresu a vytíženosti dožívají v průměru 55 let," říká kněz, který do Česka přijel v druhé polovině 90. let kvůli rozhlasové reportáži v rámci povinné novinářské praxe. Dostal za úkol prakticky totéž, čemu se věnují následující řádky: měl se pokusit zachytit život několika polských duchovních a jejich vztah k české církvi.

"Během natáčení pro Radio Kraków jsem se ovšem setkal s kardinálem Miloslavem Vlkem, který na mě udělal velký dojem. Přestože byl v církevní hierarchii vysoko, byl nesmírně bezprostřední. Posadil mě na lavičku se slovy, že mi bude vyprávět, a spustil: 'Vy, polští kněží, nám splácíte úroky za krev svatého Vojtěcha,' smál se. Když jsme spolu o deset let později seděli ve farní kuchyni u oběda, ptal jsem se ho: 'Otče kardinále, mám už splaceno?' Uklidnil mě, že ano," usmívá se Walczyk.

Jednou z věcí, která ho tehdy do Česka přitáhla, bylo hledání odpovědi na otázku, jak je možné, že v zemi, která leží tak blízko Polska a má obrovské množství kostelů, působí tak málo kněží. "Pak jsem samozřejmě zjistil, že nechybí jen kněží, ale i praktikující. Schválně přitom odděluji praktikující a nepraktikující od věřících a nevěřících − to, jak si kdo ve víře stojí, ví jen Pán Bůh," říká Walczyk a připomíná, že v roce 1999, kdy do země přišel, byla česká církev ve složité situaci. "Totalita tu v některých ohledech napáchala víc škod než v okolních státech. Zpočátku jsem s kolegy narážel na základní provozní problémy, byly dokonce doby, kdy jsme se styděli chodit v kolárku," vypráví.

Edward Walczyk se během prvních let v Česku setkal s kněžími, kteří strávili léta ve vězeních, poznal členy podzemní církve i zástupce sdružení katolických duchovních Pacem in terris, kteří kolaborovali s režimem. "Viděl jsem, jak se spolu učili komunikovat, odpustit si a najít jednotu ve víře. Fascinovalo mě to. Myslím, že jsem sem přišel ve správnou dobu."

Začátky Walczykova působení byly ve srovnání s polskou realitou neobvyklé i v jiných ohledech. "Neznám mnoho případů, kdy by někdo přišel do cizí země a po dvou měsících se ocitl ve farnosti, kde sice nemohl být farářem, protože ještě nebyl vysvěcený, ale zároveň dostal materiální zodpovědnost za několik dalších farností," říká kněz, který začal pracovat v Kralupech nad Vltavou. Zpočátku prý také lidem příliš nerozuměl, a tak na všechno odpovídal "ano". "S tím byli spokojení. Po třech měsících jsem se rozkoukal a začal říkat 'ne', což už bylo horší," směje se. Po vysvěcení, které proběhlo v Česku, se začal starat o osm farností, z nichž některé jsou dnes sloučené, o 13 kostelů a tři městečka. "Byl jsem takzvaně bohatý farář, to by se mi v Polsku nestalo," říká Walczyk.

I na své první kázání v češtině vzpomíná s humorem. "Připravoval jsem ho tři dny. Nejdřív jsem ho napsal v polštině, pak ho přeložil do 'své' češtiny, z níž ho jedna paní převedla do spisovné češtiny. Pak jsem se ho učil číst," popisuje rodák z polské vesničky v blízkosti Dukelského průsmyku. "V kostele jsem nakonec našel čtyři lidi. Paní, která mi kázání opravovala, varhaníka a dvě babičky, z nichž jedna měla sluchátka. Začal jsem mluvit, její sluchátka začala pískat, babička si je začala štelovat. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že musím mluvit dál, aby je naštelovala správně a ona věděla, co říkám," vypravuje kněz. "V sakristii jsem se smál: Pane Bože, já to dělám tři a půl dne a jedna ze dvou babiček to neslyší… Pak jsem se uklidnil tím, že jsem kázání říkal taky sobě, to má cenu." 

Mariusz Kuźniar už žije v Česku déle, než kdy žil v Polsku.
Foto: Pepa Dvořáček

Jak nás lidé vnímají? Možná to budete lépe vědět vy

Kněz, pedagog a ředitel Katechetické sekce České biskupské konference Mariusz Kuźniar žije v Česku déle, než kdy žil v Polsku, o svých počátcích však vypráví ochotně. V diskusi se také zajímá o postřehy těch, kdo se života v české katolické církvi neúčastní. O trochu více než jeho kolegové také dbá na to, aby nedocházelo k nedorozuměním. Zdá se totiž, že by mu bylo upřímně líto, kdyby omylem přitakal některému z předsudků, jež část veřejnosti chová vůči kněžím, případně předsudkům některých kněží vůči lidem, kteří pravidelně nechodí do kostela.

"Do Čech jsem přišel na podzim roku 1992. Přišel jsem jako student třetího ročníku Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy," říká kněz, jehož více než 25leté působení v českých farnostech za sebou zanechalo řadu viditelných stop. "Češtinu jsem si osvojoval za pochodu, velkou oporou nám byla tajemnice fakulty, poté učitelka češtiny, která také rozuměla polštině. Učili jsme se vyjmenovaná slova jako děti ve škole," vzpomíná Kuźniar, jehož při seznamování s Českem ovlivnilo putování se společenstvím salesiánů.

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.