Ochočil jsem si motýla. Mnozí tenhle barevný úlet nebudou chápat, ale třeba časem změní názor. Na jaře je to ideální společník. Nebo společnice? Pohlaví jsem tedy nezkoumal. Babočka paví oko byla dárek k narozeninám, dlouho jsem si ji přál. Snad proto, že jsem v dětství nikdy nedostal štěně ani kotě, nemluvě o koni. A dokonce ani krysu − v očích teenagera hodně cool zvířátko. Motýl je ovšem lepší, téměř nikdo ho nemá, nepočítám-li ty podivíny s přišpendlenými mrtvolkami pod sklem. Je absurdní, že zrovna na tuhle nekrofilii se prý mají do pánských příbytků lákat dámy.

Babočku paví oko jsem chtěl rozhodně živou. Měl jsem štěstí, neboť si na mě zvykla celkem rychle, a já na ni. Dalo by se říct, že naše sblížení proběhlo jako mávnutím křídel. Po vylíhnutí z kukly se sice chvilku zmateně třepotala nad květináči u okna, začal jsem však na ni hned mluvit, natahoval jsem k ní ruku se žlutou pampeliškou a za několik hodin jsme už byli kamarádi. Létala tak půl metru ode mě. Když jsme pak spolu vyráželi za zábavou, zastrkal jsem si do různých děr a záhybů v oblečení kytky, na které si sedala. Později už jen stačilo mít na sobě něco s květinovými vzory a tu správnou (pro ni, nikoli pro mě) kolínskou. Měla ráda Versaceho a havajské košile, za což jsem se styděl. Ale co by člověk neudělal pro svou malou okatou přítelkyni.

Zbývá vám ještě 50 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se