Lucia Pussi, zpěvačka a autorka textů rockové skupiny Živé kvety.
Foto: Gabriel Kuchta
Lucia Piussi zpívá v kapele, o níž Ivan Martin Jirous před smrtí mluvil jako o své nejoblíbenější. Slovenská rockerka vypráví také o svém dvojčeti Zuzaně, jež nyní v Praze točí filmy o velmi kontroverzních tématech.

Když před lety hrála Lucia Piussi se svou skupinou Živé kvety v jednom pražském klubu, přišel za nimi otec českého undergroundu Ivan Jirous, z ošoupané kabely vytáhl několik jejich cédéček a požádal hudebníky o podpis. "Nemohli jsme tomu uvěřit. Jirous chtěl autogram!" vzpomíná Lucia Piussi. Živé kvety, pro něž Piussi píše písničky s kytaristou Peterem Bálikem, sice nepatří tak docela do podzemí, hrají ale "angažovaný" rock s texty nejen o lásce, nýbrž i o mafiánech, vzdoru, svobodě… Lucia Piussi, někdejší herečka a autorka alternativního Divadla Stoka, přiznává, že víc fanoušků než na Slovensku mají v Česku. V horkém bratislavském dni dorazila z nahrávání nového alba jen tak ve sportovním tílku do klubu Pod lampou, kde pracuje jako dramaturgyně, a poručila si půllitr citronové šťávy. "Čtyři roky mateřské mi stačí," směje se žena, jejíž předkové přišli na Slovensko v 19. století z Itálie. Ve svých 42 letech povila svého prvního potomka, a to ve stejný měsíc jako její sestra-dvojče, filmová dokumentaristka Zuzana Piussi, své třetí dítě. Lucia si s manželem, vědeckým pracovníkem Slovenské akademie věd, před rokem a půl přibrali ještě adoptovaného romského chlapce.

Z vašich písní není úplně jasné, jestli Bratislavu milujete, nebo nenávidíte. Jak to tedy je?

Obojí. Mám k matce Bratislavě komplikovaný vztah, je nám štěstím i prokletím. Něčím je úžasná. Například tou polohou. Každému, kdo žil jinde, se po Bratislavě stýská. Mé sestře se stýská v Praze velice. Máme tu Karpaty a Dunaj, žijeme tu tak zdravě…

reklama

Myslíte?

No dobře, pijeme bůhvíjakou vodu, ale vyběhnu z domu a za pět minut jsem v Panonském lese.

Lucia Piussi (46)

Zpěvačka a autorka textů rockové skupiny Živé kvety, kterou spoluzakládala už v roce 1994. Narodila se jako dvojvaječné dvojče Zuzany Piussi v Bratislavě. Vystudovala tam scenáristiku na Vysoké škole múzických umění a od roku 1991 hrála v nezávislém Divadle Stoka, na jehož hrách se podílela také autorsky. Do češtiny byl přeložen její román Láska je slípka, vydala povídky Život je krátký. Pracovala v bratislavském knihkupectví Artforum, nyní je dramaturgyní klubu Pod lampou. Je vdaná, má dva syny, druhý je adoptovaný.

Bydlíte na kraji města?

Bydlím v Petržalce, v paneláku s výhledem na Bratislavský hrad. Je to nádherné, zelené místo. Předtím jsme bydleli ve městě, ale teď s dětmi jsme se přestěhovali. Petržalku jsem tak pro sebe objevila. Lidi si myslí, že je to betonové peklo, ale jsou tam kouzelná místa. To byl pro mě příjmný šok. Je tam krásné jezero, které nemůže sežrat žádný developer, protože nad ním probíhá vedení vysokého napětí. Takové tu máme absurdity. To je Bratislava.

Petržalka je prakticky na hranici s Rakouskem.

Ano, bydlím v podstatě na hranicích. Ten Panonský lesík je jak prales, kde jsou pozůstatky cest, kudy chodili pohraničníci, vidíte tam zbytky sloupů s ostnatými dráty. Je to tam docela drsné.

Nedávno na Slovensku proběhly největší demonstrace od roku '89. Zúčastnila jste se?

Ano, v roce '89 jsem chodila na demonstrace jako malá žába a teď se mi zdálo, že tam byla ještě větší hustota. Byli jsme tam i s dětmi a jednou jsme tam dokonce hráli s kapelou, byla to pro nás čest. Myslím, že přišli "normální" lidi, kteří do té doby byli potichu. Jsem si jistá, že hodně všelijakých těch grázlů na Slovensku muselo vyvalovat oči. Oni si dosud mysleli, že jsou pány džungle. Jenže tím, že se fakticky neodstavil Smer, se to bohužel ještě víc zabetonovalo a mám obavu, že hlasy extremistům teď ještě narostou. Tomu se nevyhneme. Jen doufám, že se mezitím vytvoří nějaká opozice. Když jsme viděli, kolik nás je, změnilo nás to. Já jsem třeba o sobě netušila, že dokážu prožívat slovenskou hymnu. A na tom náměstí jsem všechno přehodnotila. Poslouchali jsme ta slova a měli jsme pocit jako u blues, které člověk slyšel sice už tisíckrát, nic moc mu to neříkalo a najednou ho zaslechne po tisící prvé. Ten jednoduchý verš o zklamání z lásky, o tom, jak ji ten hajzl nechal… a prožíváte to úplně jinak. Najednou se hymna ozvala jako prastaré blues, sto tisíc lidí ji tam zpívalo a já byla jednou z nich. 

Kdo podle vás stojí za vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky? Mezi hlavní podezřelé patří i vaši "krajané" Italové, tedy ti z kalábrijské mafie.

To je směšné. Je zjevné, koho všeho Kuciak vystopoval. Je jedno, koho z těch našich slovenských mafiánů budu jmenovat, ale jedna věc je jasná: oni v tom svém primitivismu dospěli k přesvědčení, že jsou beztrestní, že mohou třeba přijít do restaurace a vyhodit z ní lidi, kteří tam sedí.

To se dělo?

To se dělo a vždy se to profláklo. Symbolem celého toho mafiánsko-kamarádsko-rodinkářského souručenství je výraz "náš člověk". Když chytili při nedovoleném předjíždění Ladislava Bašternáka, stíhaného za daňové úniky, který pronajímal luxusní byt Ficovi, nadřízený policajt řekl svým podřízeným do vysílačky: "Pusťte ho, to je náš člověk." Tenhle 'náš člověk' je policií a prokuraturou chráněný a může vlastně všechno.

Ještě to ale neznamená, že bude vraždit novináře.

Já jsem o tom ale přesvědčená. Tento pocit beztrestnosti zabil Kuciaka s Kušnírovou. Já už nevím, jak to zpackali a kdo z nich vypěnil a řekl: Sejmout! Oni jen nečekali, že ten pohár přeteče a lidi, kteří jsou stále potichu, si prostě řeknou dost, rozzuří se a přijdou na náměstí. 

Donedávna si Češi mysleli, že je to s politikou na Slovensku o poznání horší. Teď si ale nejsme tak úplně jistí.

Problém je, že Češi nemají protilátky proti takovému typu žraloka, jako je Babiš. My jsme je už získali, zažili jsme Mečiara a víme proto přesně, o co Babišovi jde. Už čistí lidi z policie, chce udělat to samé, co se podařilo těm hajzlům u nás, znefunkčnit instituce, které jsou u vás zatím stokrát funkčnější než na Slovensku.

jarvis_5b228596498eba1f74fca1fc.jpeg
Lucia Pussi, zpěvačka a autorka textů rockové skupiny Živé kvety.
Foto: Gabriel Kuchta

Češi se letos scházejí na různých demonstracích, ale zatím to není nic opravdu velkého. Znamená to, že občanská společnost na Slovensku je teď už silnější?

Možná to tak vypadá proto, že na Slovensku už to padlo na naprosté dno, dějí se hrozné věci. Člověk se proti té pseudoelitě, v podstatě lůze, nedovolá spravedlnosti. Lidi jsou s tímhle zoufalstvím konfrontováni denně. Když si ty vaše instituce v Česku necháte sebrat, budete přesně tam, kde jsme my. Já ale věřím v českou občanskou společnost, vždy jsem měla pocit, že je živější, agilnější. Česká mentalita je starat se o věci veřejné. Pokud se to nepodaří, Babiš je schopný všeho. 

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.