Faux pas Ireny Jirků: Tak dopijem

Dopijem a pudem."

"No bodejť, jen nespěchej, času dost."

"Ne, ne. Dopijem a pudem."

Jako kdyby tu seděl zase vedle mě. Nad jedním oroseným s pěnou. Chutnalo hořce, až brnělo. Patřilo k neděli stejně jako fotbálek na venkovském hřišti. Tam strejda Jiřik nikdy nechyběl. Postával s partou kamarádů za lajnou, pár kroků od branky hostů, a mě dodnes mrzí, že mě nenapadlo si ty jejich hlášky zapisovat. Byly legendární, chlapi si je nesli k večeru do hospody a ženské si o nich ještě na druhý den povídaly v sámošce, zatímco výsledek zápasu v okresním přeboru byl už dávno zapomenut.

Nevzpomínám si, že by Jiřik byl někdy bez dobré nálady. Pískal si, i když ve čtyři ráno kosil louku za humny, anebo svážel seno na hambalky. Ovšem když došlo na uzené, neznal bratra. Obřad bourání, nakládání do láku, pravidelného obracení, zavěšování v komíně a zauzení v kouři z třešňových polínek, jež štípal přesně na míru a kladl opatrně na ohniště, tak, aby jen dýmalo, byl skoro magickým rituálem. Chodila jsem pak na půdu očichávat voňavé šrůtky, jež tam rozvěšel po trámu. Ale uříznout si? To bych přišla o skvělé finále. Na první ochutnávku se sešla parta kamarádů a historky pršely až do rána.