To slovo je moc důležité a přitom je cítit jako stará knihovna plná zažloutlých svazků. Používat ho dnes, v naší moderní době, se zdá i mně skoro nemožné. Jen ho vypustíte z úst, připadáte si nepatřičně a hned se strachujete, že ten naproti vám udiveně zvedne obočí a přinejlepším mu přes obličej probleskne ušklíbnutí nebo úsměšek. "O co tomu člověku vlastně jde?" napadne ho. I to by však byla ta lepší verze případné reality. Tou horší by bylo české švejkování upozorňující na zápach přílišného patosu.

Pak na něj pomyslíte a milovníkům historie a Jiráska se vybaví postava F. L. Věka jdoucího shrbeně přes zasněžené náměstí. Pod kožichem svírá knihu, kterou nese dalšímu čtenáři, aby se i on potěšil. Já si možná představím dvacetiletou dívku, která si kdesi v cizině při tónech tamní hymny zpívá tu českou. Její text si právě teď uvědomuje mnohem lépe, než by tomu bylo, kdyby žila doma. Jinému naskočí obraz extremistického politika hrajícího si s možnými výklady toho slova a sbírajícího snadné hlasy pro svou kariéru. Ti všichni jeho význam znají, ale každý z nich ho chápe a používá jinak.

Ctíme ho čím dál méně a při dotazu na jeho soudobý obsah si je většina z nás schopna vybavit pouze české sportovce − třeba hokejovou partu z Nagana. Ti drželi při sobě nejen na ledě, ale i na střídačce a v klíčovém okamžiku se všichni drželi za ramena, aby tím vyjádřili svou soudržnost. Těžko však říct, zda tím mysleli ještě něco víc. Asi ne.

Zbývá vám ještě 40 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se