Rukopis královédvorský.
Foto: ČTK
Mohli přijít s výstavkou o některém ze slavných jmen české literatury posledních dvou století. Místo toho se vědci z Ústavu pro českou literaturu AV ČR rozhodli, že veřejnost seznámí s kouzlem a významem povedených falz.

Původně jsme si na pražský Veletrh vědy přišli povídat o tom, s jakými chemikáliemi si člověk může pohrát, chce-li v domácím prostředí napodobit některé z metod, jimiž se v minulosti padělaly rukopisy, umělecká díla či ceniny. Z rozhovoru s Daliborem Dobiášem, vědcem z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, však vyplynul rozhovor o kouzlu jedné z klíčových mystifikací českého národního obrození – Rukopisu královédvorském a zelenohorském.

Literární vědec Dalibor Dobiáš se řadí mezi přední české odborníky na dílo, jehož sláva se během let povinné školní docházky šíří spíše prostřednictvím základních otázek kdo-co-kdy-kde. Již dlouho na ně přitom reaguje krásná literatura, divadlo i popkultura. Jaké technické, jazykové, vědecké a umělecké dovednosti bylo potřeba propojit, aby v 19. století vznikly dokumenty, o něž se léta přely národní vědecké i politické elity – a část sporu se přenesla až do 20. století? 

reklama

"Představa, že Rukopisy tvořili Václav Hanka s Josefem Lindou někde v podkrovní světnici, je nereálná," říká Dalibor Dobiáš, vedoucí kolektivu autorů knihy Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1817-1885), který v současnosti pracuje na další publikaci k tématu. Jak se autorům Rukopisů podařilo zamotat hlavu tolika znalcům a nepřišlo se na ně okamžitě? "Byli prostě mimořádně dobří." 

Dalibor Dobiáš

Literární vědec, který se zaměřuje na českou literaturu 19. a 20. století, teorii verše a komparatistiku. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Má za sebou studijní pobyty na Jagellonské univerzitě v Krakově (polonistika, 1997–1998), Univerzitě v Kostnici (německá literatura, 1999–2000), Sanktpetěrburské státní univerzitě (rusistika, 2000), Univerzitě ve Vídni (komparatistika, 2001), Univerzitě v Řezně (bohemistika, germanistika 2001–2002) a Univerzitě A. Mickiewicze v Poznani (kulturologie, 2002).

Působil jako badatel i jako vysokoškolský lektor českého jazyka a literatury. Od roku 2010 je členem Oddělení pro výzkum literatury 19. století Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. 

Při vstupu do veletržního stánku na Veletrhu vědy se šlapalo po napodobeninách českých bankovek, proběhl zde také workshop s restaurátorkou Michaelou Caranovou, která návštěvníkům ukázala třeba to, jak se píše na pergamen a kdo se v minulosti snažil vyrobit staré dokumenty. Proč jste se při přípravě programu zaměřili zrovna na padělatelství?

Cílem naší prezentace bylo upozornit na to, co tvoří zvláštní hodnotu "pravých" věcí, i když de facto jde například o kusy papíru s potiskem, jakými jsou peníze. Chtěli jsme návštěvníky seznámit s tím, co všechno se v historii padělalo a proč. Padělat je totiž možné prakticky cokoliv, co nese nějakou hodnotu a jeví se součástí uspořádání světa, už v dávné minulosti se "padělala" dokonce i identita osob a objevovali se různí Lžiwaldemarové či Lžidimitrijové, tedy ve skutečnosti již zemřelí panovníci. Zajímavé je pro nás za třetí to, že leckterá falza či mystifikace mají hodnotu samy o sobě. Proto se soustřeďujeme na asi nejznámější český případ – Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský. Zabýváme se jimi jako symbolem, kolem nějž se utvářela moderní česká kultura v 19. století. Jde o mystifikaci, která kombinuje vzácnou materiální, ideovou, jazykovou i básnickou hodnotu Rukopisy jsou vlastně malý zázrak.

Jak se autorům podařilo zajistit, aby pravost Rukopisů nebyla vyvrácena ještě v 19. století?

Falz autorů z okruhu "nálezce" Rukopisů Hanky byla řada a u některých z nich trvalo prokazování jejich nepravosti až do druhé poloviny 20. století. Každé z nich mělo trochu jinou historii – některá byla sofistikovanější, jiná měla krátký život. Jak se jim to podařilo? Ve své době byli v tom, co dělali, mimořádně dobří a nadlouho zapůsobili na představy o staré české minulosti. Obrana Rukopisů se stala obranou příslušných představ vůbec proti "Němcům", "Židům" a dalším. Leckteré autentické památky, jako Život svaté Kateřiny, totiž ještě na svůj nález čekaly nebo vedle Rukopisů působily bledě… Rukopisy se objevily v době velkého zájmu o minulost národů včetně folkloru a historii jazyků. Česká slavistika měla až do poloviny 19. století ohromnou reputaci. Autoři Rukopisů nadto dokázali pracovat s restaurátorskými technikami, poradili si se starými pergameny, se starým básnictvím. A ovšem už oni představovali obranu svého díla jako věc národního zájmu.

Padělatelství si dnes představujeme jako technicky velmi náročnou činnost, přičemž "hmota nesmí zradit účel". Jaké materiály a techniky autoři Rukopisů používali, aby vypadaly jako původní?

Bylo jich celé spektrum. Mohli například využít dostupných pergamenů. Starý pergamen bylo také možné vyškrabat a použít ještě jednou, čímž vznikl palimpsest, ačkoliv u něj by – zejména dnes – hrozilo riziko, že někdo přečte původní text. Hodily se však i autentické Rukopisy, kdy příslušní falzifikátoři vpisovali překlad do češtiny mezi řádky latinského textu, které nevzbuzovaly pochybnosti. Například v latinském výkladovém slovníku Mater verborum, který se poprvé objevil v 9. století a existoval v různých opisech včetně českého, bylo možné doplnit autentické české glosy. 

Literární vědec Dalibor Dobiáš.
Archiv Dalibora Dobiáše

Existovaly ještě další způsoby, jak si starý rukopis či jinou památku přivlastnit pro vlastenecké účely?

V Mater verborum falzifikátoři pracovali i s iniciálami, tedy graficky odlišenými prvními písmeny textu. Na jedné z nich byly dvě postavy, pod nimiž se našla slovanská jména písaře a iluminátora – Miroslava a Vacerada. Představy o dávné minulosti vlasti měly podpořit také staré mince, na něž falzifikátoři vyrazili jméno knížete Rastislava, čímž je situovali do velkomoravského období. Stále se bavíme o nálezech kolem Václava Hanky, který je spojován i s objevem písně Moravo, Moravo. Ta docela příhodně oslavovala česko-moravskou jednotu ve 30. letech 19. století, kdy se objevovaly snahy utvářet samostatnou moravskou kulturu. Existovaly však také mystifikace například z husitského období, které ve společnosti rezonovaly obdobně.

Dá se tedy říci, že jedním z předpokladů úspěchu při padělání je schopnost trefit se do společenské objednávky?

Pro padělatele zaměřené na kulturní statky, ale vlastně i další intelektuály v epoše romantického nacionalismu, bylo ovlivnění společenských nálad klíčové. Bylo důležité, aby lidé v jejich výtvorech rozeznali symboly, po nichž toužili, protože bez nich by mimo jiné i Rukopisy upadly v zapomnění. Ani technická stránka věci však nebyla z hlediska dlouhodobého úspěchu triviální, falzifikátoři museli vzít v potaz ohromné množství detailů. 

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.