Můžeme si o ní myslet cokoliv, ale Slovanská epopej je fenomén. Loni byla vystavena v Národním centru umění v Tokiu a během tří měsíců si ji prohlédlo 657 350 lidí.
Foto: ČTK

Celoživotně se snažím vyhýbat všemu, co zavání byrokracií, konkrétně zasedáním v různých komisích, výborech a radách. Když si svůj odpor analyzuji, zjišťuji, že za něj pravděpodobně může kdysi nestřídmá konzumace spisů Franze Kafky. Tehdy, na podzim roku 2016, jsem však udělal výjimku a přijal jsem účast v "expertní pracovní skupině zřizované za účelem definování vhodné lokality pro stavbu nového pavilonu Slovanské epopeje na území hl. m. Prahy". Pozval mě Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy (IPR), jenž tak konal na základě úkolu od Rady HMP. Expertní pracovní skupina… to znělo zlověstně. Proč jsem do toho přesto šel? Kvůli naději, že metropole splatí letitý dluh, za nějž se osobně stydím. Chtěl jsem pomoci Alfonsi Muchovi, konkrétně jeho největšímu dílu, cyklu 20 obrovitých obrazů oslavujících kult slovanství, které v roce 1928 věnoval Praze s tím, že pro obrazy − mimochodem malované na lodní plachty − metropole na své náklady postaví speciální budovu. Chtěl jsem, aby epopej konečně našla domov.

Expertní pracovní skupina zasedala (bez honoráře) v kostkovitém sídle IPR, navrženém Karlem Pragerem a postaveném poněkud provokativně vedle Emauzského kláštera. Skládala se z deseti odborníků, přičemž čtyři pocházeli z IPR, zbylých šest bylo z jiných institucí, a kromě mě v ní zasedali Magdalena Juříková (ředitelka Galerie hlavního města Prahy, která o Slovanskou epopej pečuje), Nora Dolanská (ředitelka Pražské informační služby), Tomáš Vaněk (rektor Akademie výtvarných umění), Jaroslav Alt (restaurátor) a Vít Řezáč (architekt).

reklama

Okamžitě jsme se shodli na tom, že musí vzniknout nová galerie a na její architektonické ztvárnění bude vypsána soutěž. Pak už zbývalo jenom rozhodnout, která ze sedmi lokalit, jež IPR vytipoval, je nejvhodnější. Mohli jsme volit mezi Těšnovem, někdejšími Eliščinými lázněmi, Vyšehradem, Vítkovem, Letnou a hned dvěma místy na Výstavišti. Měli jsme na to tři schůzky, nechyběl jsem ani na jedné. Bral jsem to vážně. Přistihl jsem se, že mě to baví. Bylo to vzrušující: být u něčeho, co se právě rodí, nejprve v diskusích, v nejasných konturách a pak během dvou let sledovat, jak se slova zhmotní v galerii, jíž není rovno.

Souhlasil jsem, že ač novinář, nebudu veřejnost o průběhu jednání informovat. Mlčel jsem i mezi blízkými (někdy jsem byl zádumčivý, protože na mě doléhala zodpovědnost). Pili jsme kávu, vodu a svobodně se rozhodovali na základě souboru kritérií sledujících co nejlepší dostupnost, možnost rozvoje místa, veřejného prostoru a dalších důležitých okolností, jež se v takovém případě berou v potaz.

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.