Blanka Čechová, právnička a spisovatelka
Foto: Michal Ureš
Než se stala právničkou ve Štrasburku, mohla být houslistkou v Paříži. O svých zážitcích z Kosova napsala román, jímž si nejspíš zazdila kariéru v OSN. Být českou spisovatelkou ve slunném exilu je však prý lepší.

Blanka Čechová gestikuluje jako jižanka a vypráví jako Mark Twain. Je vzácným typem ženy, která si ze sebe umí udělat legraci i ve společnosti cizích lidí a přirozeně opanovat hovor sérií anekdot ze středoškolských studií v Kanadě či sklizně oliv na chorvatském venkově. Přesná pozorování a sebeironie jsou, zdá se, její tvůrčí metodou. Snad proto jsou její zkušenosti z mírové mise OBSE v Kosovu, o níž napsala svou nejznámější knihu s názvem Totál Balkán, která před pár měsíci znovu vyšla, tak působivé.

Balkán jako motiv se však v životě Blanky Čechové neomezil jen na roční zkušenost se střízlivěním z idealismu. Spisovatelka, která je zároveň vynikající houslistkou, již kdysi málem zaměstnali v potemnělém podniku na pařížském Montmartru, je šťastnou manželkou chorvatského hudebníka, rybáře a podnikatele.

reklama

Na dalmatském venkově se Blanka Čechová věnuje dvěma dcerám a píše o tom, jaké to je, když se česká kavárenská liberálka ocitne v prostředí, kde skoro pořád svítí slunce, ale chod domácnosti zásadně ovlivňuje − mimo jiné − vítr. Lidé se jí čas od času ptají, jestli by se coby právnička Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku neměla líp. Kdo ji trochu zná, tuší, že neměla.

Žijete v malé vesnici nedaleko Dubrovníku. Kolik lidí ve vašem okolí ví, že jste českou spisovatelkou a právničkou, která studovala tvůrčí psaní v Oxfordu? Zajímá je to?

Myslím, že lidé ve vesnici to zaznamenali − a právem zapomněli. Pro praktický život v obci Dolní Brgat je to trochu diskvalifikující prvek.

Jak to?

Když jsem se tam provdala, myslela jsem, že vysokoškolské vzdělání bude má devíza. Tamní hospodyně, domaćice, se mě ptaly: No dobře, a co tedy umíš? Čímž mínily: Umíš očistit kbelík olihní? Umíš oškubat křepelku? Umíš rozložit a složit aspoň jednu automatickou zbraň? Neumíš? Tak vidíš. Byla to dobrá životní lekce: dokud na vlastní kůži nezažijete, jaké to je, když se na vás někdo dívá spatra, neumíte poznat okamžiky, kdy se na někoho díváte spatra vy sami.

Takže umíte očistit kbelík olihní?

Neumím. Jednu čistím půl hodiny. Neumím ani otevřít ústřici, rybu vykuchám, ale nijak suverénně. Naštěstí je v tom všem fenomenální má tchyně a na vaření je přeborník můj muž. Já všechno zpovzdálí pozoruji a pak o tom píšu. Nedůvěra ostatních se zlomila, když se mnou vyšel rozhovor v místních novinách. Titulek zněl: Kdyby v Oxfordu věděli, jak se žije v Dalmácii, chtěli by tady žít všichni.

Blanka Čechová

Právnička a spisovatelka žijící střídavě v Chorvatsku a České republice. Působila u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, zúčastnila se demokratizační mise v Kosovu, kde nasbírala materiál pro svou knihu Totál Balkán (česky 2011 a 2018, anglicky 2014, vydalo Opravdu skvělé nakladatelství). Blanka Čechová vystudovala tvůrčí psaní v Oxfordu a je vynikající houslistkou. Přátelství s režisérem, scenáristou a hercem Ladislavem Smoljakem dalo vzniknout literárnímu rozhovoru Mým divákům (2010, Paseka). V posledních letech se věnuje literárním postřehům ze života na dalmatském venkově, napsala Příručku jadranské snoubenky (2012), Návrat jadranské snoubenky (2016), připravuje třetí díl, zároveň pracuje na překladu do chorvatštiny. S manželem vychovávají dvě dcery.

Střet prostředí, v nichž se pohybujete, vydal na dvě knihy. Ví váš muž, co o životě v Chorvatsku píšete a z čeho si třeba děláte legraci?

Jistě, přečetl všechno, naučil se dobře česky. Bývá mým prvním čtenářem. Navíc se zajímá o český jazykový a kulturní kontext, chápe spoustu věcí, jimž běžný Chorvat nemůže rozumět. Když jsme v Praze, chodíme spolu na Cimrmany − a Tonći se vždycky směje na správných místech. Samozřejmě že zpočátku nám nikdo nevěřil. Tonći má za sebou jednotřídku a vyučil se jako číšník. Ale rozumem a vtipem by strčil do kapsy většinu právníků a politologů, které jsem potkala v managementu mezinárodních organizací.

Někde jste zmiňovala, že Chorvati nemají smysl pro ironii, pro sebeironii ještě méně. To je u Cimrmanů docela důležitá věc, stejně jako ve vašich knihách. Kde se to u vašeho muže vzalo?

Tonći je rarita po všech stránkách. Proministroval mládí v ultrakonzervativní katolické vesnici, která zažila válku. V Brgatu ovšem vystupuje jako proevropský liberál s mírou tolerance, která je v jižní Dalmácii nevídaná. Představte si například tohle: je den před naší svatbou, na kterou má přijet 300 lidí, sedíme u tchánů v jídelně, kde hoduje tucet místních stařešinů. Do toho přijde kněz a říká mi: "Tadyhle mi to podepiš, nevista, je to přísaha, že se hned po svatbě necháš biřmovat, jinak vás nemůžu oddat." Vytřeštila jsem oči: "Ale já nevím, jestli se někdy nechám biřmovat! Takže to podepsat nemůžu." Co teď? Všichni ztichli, kněz ulpěl očima na mém snoubenci a ten řekl: "Hlavně se nenervuj, ljubavi. Tak ta svatba holt bude na úřadě." A všem věnoval odzbrojující úsměv.

Vy jste ale k manželovi nepřišla jen tak − v Chorvatsku se na vás domluvili a v podstatě vás provdali. Jak se jim to podařilo?

Deset let jsem jezdila psát do jedné malinké vesnice na poloostrově Pelješac. Bydlela jsem pokaždé u stejné rodiny, pronajímala si od ní týž malý apartmán. Jak se mi blížila třicítka, hostitelé, z nichž se během let stali mí přátelé, znervózněli. "Jestli příští rok přijedeš zase sama a s notebookem, nepronajmeme ti apartmán. Anebo ti někoho najdeme!" vyhrožovali. Když jsem ve 30 letech opět přijela jen s notebookem, slovo dodrželi.

Jak se jim to podařilo?

Zaranžovali pro mě několik velice nepovedených rande s majiteli sousedních gruntů, s vinaři a rybáři. Všichni byli hrozní!

Vy jste na ta rande dobrovolně šla?

Nedalo se jim vyhnout. S rodinou jsme jedli u jednoho stolu. Oni vždycky řekli: "Jé, to je ale náhoda, podívej, zrovna se u nás zastavil Dino!" Oznámila jsem, že jestli mi přivedou ještě jednoho mužského, odjíždím a už se nikdy nevrátím. Krátce nato se ovšem konala rodinná oslava, na niž můj budoucí muž přijel zahrát na harmoniku. Ukázalo se, že je kmotrem jejich syna. Já se jich ptala: "Kde byl tenhle člověk doteď?" Krčili rameny: "Tonći je až od Dubrovníku, z vesnice, co není ani u moře, to by ses nám vdala moc daleko!" Nakonec se to stalo. Vyprávěla jsem vám historku o Tonćiho vědru?

Ne, povídejte.

Pár dní po seznámení můj muž usoudil, že mě provede po Dubrovníku a ukáže mi hlavní náměstí Stradun. Chtěl, abych ho cikcak proběhla a ukazoval mi niky, kde jsem se měla na chvilku zastavit. Souhlasila jsem, ale chtěla jsem vědět proč. "Aby sis uměla představit, jak jsem za války běhal pro vodu. V těch místech ses vždycky schovala, když začala střelba. Teď utíkej, ale mysli na to, že máš v každé ruce plechové vědro plné vody." Já o tom zadání chvíli uvažovala a říkám mu: "Se vší úctou k válečnému utrpení, ale to nebyl k sehnání plastový kanystr, abys to měl jednodušší?" Podíval se na mě útrpně a pravil: "Ty tomu vážně nerozumíš, viď? Když se začne střílet, vyliješ vodu a vědro si dáš na hlavu." Pro mě to byl zásadní moment. Uvědomila jsem si, že zatímco mně se ve 13 letech skládala celá rodina na kurzy cizího jazyka v zahraničí, on zažíval něco úplně jiného. Došlo mi taky, proč je dnešní Chorvatsko druhou nejskeptičtější zemí Evropské unie.

Proč?

V jižní Dalmácii je všudypřítomný strach z války, lidé ho v sobě mají zakódovaný. Odráží se ve všem: když se známého zeptáte, jak se má, řekne, že dobře, ale "nedaj Bože potresa ili rata". Nedej Bože, aby bylo zemětřesení nebo válka. Unie si takových věcí vůbec nevšímá, nereaguje na konkrétní obavy obyvatel jednotlivých zemí. Když nějaké chorvatské babičce vysvětluji, proč je EU dobrá a že útok na Chorvatsko by byl útokem na celou unii, dívá se na mě skepticky. Vzpomene si na to, jak se po skončení nejtvrdších bojů skupina mírotvorců z OSN ubytovala v hotelu Excelsior, kde se stravovala kaviárem, a její rodině posílala tři roky prošlé konzervy.

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.