Město, ve kterém straší nejen pod zemí
Foto: Milan Bureš
Pevnostní město Josefov, kde se stejně jako před sto lety žije na pavlačích a v temných průchodech, je opakem Českého Krumlova. Turisté odtud prchají, tvrdí místní.

Letecké snímky ukazují, že východočeské město Josefov bylo vystavěno jako impozantní a důmyslná pevnost obehnaná mnohoúhelníkem hradeb z červených cihel.

Zážitkem je poznat Josefov i zezdola. Procházíme podzemní chodbou a na cestu si svítíme svíčkami v plechových kaháncích. Od průvodkyně se dozvíme, že pevnost s labyrintem podzemních tunelů byla vybudována v roce 1780 z 250 milionů cihel na příkaz císaře Josefa II. jako odezva na změnu hranic habsburského mocnářství po zabrání Kladska a většiny Slezska Pruskem. Žena v dobovém kostýmu dodává, že se tu nakonec nikdy nebojovalo a že v některých místech tu samozřejmě straší.

reklama

Duchy zbloudilých rakouských, případně sovětských vojáků, kteří zdejší bastiony zabrali v roce 1968, tady asi jen tak nepotkáte. Mnohé místní obyvatele a živnostníky straší spíš současnost a její démoni.

Krteček a vlajka

"Všechno tu blokují Romové," myslí si Jiřina Kocichová, mladistvě vyhlížející padesátnice s hustými dredy až na lýtka. Má obchod se suvenýry a alkoholem kousek od hlavního náměstí pojmenovaného po Masarykovi. Josefovská romská komunita se od 90. let znatelně rozrostla a paní Kocichová je první z dlouhé řady oslovených "bílých", kteří jí dávají vinu za úpadek městečka.

Je sobotní odpoledne, hloučky turistů se shromažďují kolem bastionových expozic. Na hradbách se pase stádo koz. Dál, do centra městečka s empírovým kostelem Nanebevstoupení Páně, nepříliš nápaditými výlohami obchodů připomínajícími časy normalizace a mnoha jedinečnými, byť zchátralými zákoutími se odhodlávají jen jednotlivci. Mezi místními na ulicích převažují Romové, hlavně teenageři a děti. Dvojice kluků zkouší akrobacii na kole, starší hoši laškují s řehotajícími se děvčaty, z mobilů jim k tomu vyhrává reprodukovaná hudba.

"Turisti přijedou, ale pak vidí ty černé venku, nasednou do auta a jedou zase radši pryč," tvrdí obchodnice Jiřina Kocichová.

"Turisti přijedou, projdou si hradby nebo muzeum, ale pak vidí ty černé venku, nasednou do auta a jedou zase radši pryč," tvrdí Jiřina Kocichová, rozladěná z nehýbajících se kšeftů. Vedoucí zdejšího turistického areálu Ilona Zatloukalová přitom říká, že pokud jde o bastion a podzemí, návštěvnost se za posledních šest let zvedá − z 19 na 25 tisíc lidí ročně. Za město jako celek čísla nejsou k dispozici.

Obchodnice Kocichová si nicméně stěžuje, že nedávno zavřelo jediné knihkupectví ve městě, zkrachovala i drogerie, jež fungovala 50 let. Za to ale nemůžou "cikáni", uznává prodavačka, spíš obchodní centra otevřená v sousední Jaroměři, pod jejíž radnici Josefov od roku 1948 spadá.

Mnohem víc než upomínkové předměty se v obchůdku paní Kocichové prodává stáčené víno, které kupují místní etničtí Češi, Romové k ní prý nechodí. Převážně z prodeje alkoholu podle svých slov žije také zdejší trafikant Jiří Svárovský. Za jinak docela prázdnou výlohou jeho obchůdku trůní vycpaná volavka. "Noviny si u mě koupil někdo naposledy minulý týden. Byl takovej divnej, místní určitě nebyl," vybavuje si dvaašedesátiletý muž.

jarvis_5b508b17498ecbdf281bfdf3.jpeg
Sochař Petr Novák na svém bělouši. On prý s Romy problém nemá.
Foto: Milan Bureš

Pan Svárovský rád chodí po práci do lokálu za rohem. Místní mu říkají Šipkařský klub, má vlastní stanovy, které povolují kouření. Večer je tu zakouřeno opravdu hustě, pár chlapů popíjí pivo, šipkami nikdo nevrhá. Nad televizí visí česká vlajka, o stěnu se opírá plyšový Krteček v nadživotní velikosti, na zdech visí fotky z akcí Společnosti přátel vojenské historie, v níž je několik šipkařů členy. Na obrázcích jsou vidět muži v rakousko-uherských uniformách. A někdo sem také připíchl černobílý portrét chlapíka v nacistické uniformě. "To je Jochen Peiper, byl to tankista," prohodí jeden ze štamgastů, padesátník zvaný Ventil. Proč ho tam máte? "Nevím, dal ho sem majitel a ten tady teď není," říká Ventil. Stačí dát jméno "tankisty" do vyhledávače a vypadne, že Peiper byl velitel jednotek SS a válečný zločinec. Když chci číslo na majitele, abych se ho zeptal, proč tam má fotku nacisty mimo jiné odsouzeného za podíl na masakrech v Itálii, dostanu odpověď, že mobil nemá. K dohledání není ani jinde.

Ještě loni visel v podniku i nápis "Árijský podnik", ten ale před několika měsíci zmizel. "Cikány sem nepouštíme od silvestra, kdy nám tu rozmlátili stůl. V sousední hospodě dostali přes hubu, zavolali kámoše, ti si však spletli podnik, vlítli sem a udělali tady brajgl," tvrdí výčepní Lucie Spěváčková. Proč pak tedy ceduli vyhánějící "neárijce" sundali? "Jezdí k nám šipkaři z celé republiky a my nemůžeme vědět, jestli mezi nimi nějakej Cikán nebude," uzavírá paní Spěváčková.

Místo kulturních ti méně kulturní

Do Šipkařského klubu asi zabloudí málokterý turista. Většina parkuje na parkovišti v ulici Rudé armády, odkud je nejkratší cesta k pevnostnímu muzeu. Prvním dojmem z města někdy bývá setkání s místní svéráznou figurou, která může slabší povahy zneklidnit, přestože se nejedná o Roma. Je poledne a muž jevící známky vysoké opilosti sedí před maringotkou za plotem parkoviště a snaží se drezírovat svého německého ovčáka, jenž reaguje podrážděným štěkotem.

jarvis_5b508b17498ecbdf281bfdf7.jpeg
Průvodce Karel Kulhavý kráčí kolem bývalé vojenské nemocnice.
Foto: Milan Bureš

"To je Josef, poslední člověk narozený na hřbitově," prozrazuje nám později šedesátník Karel Kulhavý, zdejší pamětník a průvodce po pevnosti. Pan Josef je prý synem někdejšího hrobníka, jehož rodina měla skutečně domek na zdejším pohřebišti, sám se pak živil jako pouliční uklízeč a na stará kolena skončil v příbytku na kolečkách u parkoviště.

Josefovský rodák Kulhavý zná v pevnosti každý kámen. Muž s dlouhými šedými vlasy provádí turisty v třírohém klobouku z 18. století, v "civilu" chodí v čepici rakouského vojáka z první světové války. Má ji ozdobenou trikolorou, kterou si tam nasadil v srpnu 1968, když sloužil jako záklaďák v Prostějově. Nosil ji ve své jednotce až do října toho roku, kdy se vrátil do Josefova. Sovětská okupační vojska už byla i tady a obsadila zdejší kasárna a další vojenské objekty, které měla do té doby ve správě československá armáda. Ta ale pak mohla v části Josefova zůstat. Sověti tu stejně jako v celé republice setrvali až do roku 1991.

Patriot z roku 1968 Kulhavý léta před rokem 1989 považuje − pro člověka odjinud možná překvapivě − za lepší než dnešní éru. "Město tehdy žilo, bylo plné lidí − důstojníků, lékařů, sester. V posádkovém domě se konaly koncerty. Dnes jsou tu místo těchto kulturních lidí ti méně kulturní," naráží někdejší civilní zaměstnanec armády (působil v ní jako opravář) na Romy. Těm prostě neopomene vytnout ťafku téměř nikdo z Josefovských.

Pan Kulhavý bydlí v bývalých kasárnách, v jejichž části odkoupil dvoupodlažní prostor a zřídil si tam byt. V přízemí má jeho manželka šicí dílnu, kde mimo jiné zhotovuje stejnokroje pro Spolek vojenské historie, jehož je její manžel hrdým členem. Jedná se o jeden ze tří zdejších klubů zabývajících se armádními dějinami.

"Spolupráce s lidmi, kteří se zajímají o historii, funguje čím dál líp. Spolky pořádají nejen různé historické akce, ale postupně opravují i pevnost," chválí si v kanceláři u vchodu do hradební expozice její třicetiletá vedoucí Ilona Zatloukalová. Dojíždí sem každý den z Náchoda, poprvé tu byla před lety na punkovém festivalu. Josefov jí tehdy přišel poněkud "nehostinný", pak ale objevila jeho skryté kouzlo. Jako jedna z mála oslovených nezmíní Romy.

jarvis_5b508b17498ecbdf281bfdfb.jpeg
Výtvarníkům Báře Smékalové a Vojtěchu Jiráskovi vadí chátrání zdejších památek.
Foto: Milan Bureš

Její o pár let starší kolegyně Zuzana Stádníková žije v Josefově od 10 let a od začátku prý byla městem nadšená. "Rodiče dostali stoosmdesátimetrový byt, krásně se tam dalo hrát na schovku," říká žena, která dnes bydlí za hradbami v novém domku. Také ona chválí sdružení, jež se s pomocí grantů snaží opravovat pevnostní městys. "Ale pak jsou budovy, s nimiž se nic nedělá, protože tam bydlí nepřizpůsobiví, takže se čím dál víc ničí," dodává.

Mladý hrobník, třiatřicetiletý Miroslav Trochimovič, by Romy nejraději nepouštěl ani na hřbitov. Hrob prý kopal naposledy před dvěma lety, o pohřby do země není zájem. Je to tradiční způsob pohřbívání v romské komunitě, ale jejich zdejší příslušníci podle Trochimoviče dávají přednost hřbitovu v Jaroměři. "Naštěstí," prohodí hrobník v metalovém tričku. Proč naštěstí? "Když sem ještě chodívali, ztrácely se tu věci," tvrdí Trochimovič.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.