Šternberský palác patří Národní galerii: je sice na Hradčanském náměstí zastíněn Arcibiskupským palácem, ale zase se do něj může člověk kdykoliv kouknout na stálou expozici starého, hlavně barokního umění. Zatímco v Arcibiskupském paláci jsem byl pracovně zatím jenom jednou, ve Šternberském nejméně stokrát. Cítím se v něm dobře. Není to pouze klimatizovanými prostorami nebo navoskovanými parketami, širokými pískovcovými schodišti či vysokými stropy. Vznešené prostředí vytváří harmonické prostředí pro obrazy, k nimž je dobré se vracet. S oblibou si prohlížím především Učence v pracovně od Rembrandta van Rijna a Podobiznu Jaspera Schadeho od Franse Halse: vedle Picassova autoportrétu, který visí ve Veletržním paláci, se podle mě jedná o nejkrásnější cizokrajné portréty v českých sbírkách. Generál Schade vypadá pokaždé tak přítomně, jako by se jen na chvíli na plátně zapomněl a pak zase bude pokračovat za svými důležitými záležitostmi. Má duši.

Naposledy jsem se však do paláce vydal za obrazy ryze současnými, které namaloval Hynek Martinec a jež byly začleněny do stálé expozice. Je to metoda, jak dostat do galerie i lidi, kteří v ní byli už stokrát. Výstava ve výstavě; teoretici pro to mají ošklivé slovo intervence; šel jsem tedy rovnou do druhého poschodí. Hynek Martinec dosáhl značného mistrovství ve fotorealistickém způsobu malování, jež se jako svébytná výtvarná kategorie opět dostává na výsluní jako protipól kultu záměrně "špatné" malby. Jeho zpodobňování lidí klasickou technikou ocenili na několika soutěžích v Anglii, jinak ovšem pochází z Broumova, což je absolutní protipól Londýna, kde nyní žije. Jako byste červí dírou pronikli do nového vesmíru, vyzbrojeni jen štětcem a barvami. Pro Prahu, kde studoval, si vymyslel příběh o tom, jak se barokní architekt Kilián Ignác Dientzenhofer vydal v roce 1733 na Island, aby tam postavil kostel. Jenže nenašel vhodné místo. Čirá fantazie, avšak malíř na základě téhle vlastní historky namaloval pro nikdy nepostavenou katedrálu obrazy. Zápletka je zdárně nahozená, ožívá, slouží jako záminka pro vznik tří desítek maleb, které stojí za to si důkladně prohlédnout. Zatímco běžný čas strávený před obrazy v galeriích nepřekračuje šest vteřin, zde se protahuje, protože se divák jednak ztrácí v čase (Hynek Martinec kombinuje historii s posuny do moderní doby), jednak kouká nevěřícně na to, jak je vůbec možné malovat s takovou přesností: jestli se opravdu ještě jedná o malbu a není to nějaký komputerový fígl.

Fígl je pouze v tom, že se jedná o propojení čiročirého ručního pohonu − ničím nenahraditelného! − a opulentní, nezadržované fantazie. Kompozice nevznikaly od stolu v ateliéru, malíř se vypravil na Island a převtělil se do barokního mistra, přičemž s pomocí fotografa mapoval zajímavosti, jež pak mohl později uplatnit ve svých obrazech. Uskutečněná cesta, která nebyla cílem, ale jen prostředkem, v důsledku posiluje věrohodnost a vyznění celého souboru. Teď už stačí jen postavit kostel, pro který je určen, a kruh se uzavře.

Nakonec rada zdarma. Pokud chcete jít na výstavu Hynka Martince (a Rembrandta a Halse), rozhodně to do Šternberského paláce neberte přes Pražský hrad, protože tam vás podrobí policajti potupné proceduře: nejprve jste nuceni vystát frontu u kontrolního bodu, pak ukázat obsah kapes, tašky, batohu, vyndat klíče, šrajtofli, mobil… je to něco tak zbytečného a ponižujícího. Jako by si kdosi usmyslel, že je na světě především proto, aby lidi nakrknul, a až pokud jich naštve opravdu co nejvíce, udělá mu to dobře na duši. Turistům to možná nevadí. Zvláště ti, kteří cestují skupinově, jsou přivyklí, že jsou neustále někam šibováni jako vagony na kolejích. Ale když chcete Hradem jenom projít, abyste ve vedru nemuseli oklikou, je to na pováženou. Možná budete přemýšlet o defenestraci a její roli v dějinách českého národa, což vůbec nejsou povznášející myšlenky. Jakmile však vstoupíte do galerie, naleznete opětovně klid a mír. Skutečnost zůstane za těžkými vraty. Na chvíli…