Nechápal jsem, jak i přes záplavu těch kladných slov stále lítají mezi koši.
Foto: Shutterstock

"Co bylo ve škole?"

"Dvě jedničky a jednou jedna minus."

"A proč to minus?"

Odhaduji, že i leckomu z vás rámovaly jinak klidné školní roky podobně znepokojivé dialogy. Moje matka navíc vyčetla v životopisu rodu Kennedyů ještě jednu chytlavou historku. Když se mladý John vrátil šťastný z univerzitních závodů v plavání s druhým místem, doma se pochvaly nedočkal. To nezapadalo do modelu chování téhle slavné rodiny.

reklama

Později jsem začal studovat medicínu a s velkým nadšením přišel na úvodní přednášku. V první lavici jsem však seděl pouze úvodní den. Rychle jsem pochopil, že pro společnost studentů, ve které jsem se pohyboval, bylo zpravidla efektnější posedávat kdesi vzadu v posluchárně a dělat, že vás probírané učivo příliš nezajímá. A třeba i přidat cynické vtipkování a skepsi. Nicméně lékařská fakulta je obtížná škola a bez cílevědomé snahy ji stejně dokončit nemůžete. Jakmile však máte po promoci a nedostanete se na svém prvním místě pod kuratelu přísného šéfa, máte opět na vybranou. Být tím vysmátým v poslední lavici, anebo snaživcem v té první. Sáhněme si do svědomí, kdo by nám byl hned na první pohled sympatičtější? A to jsem ani nenapsal "tím upoceným snaživcem v první lavici".

Před dvěma lety jsem viděl žákovský turnaj v basketbalu kdesi v Kansasu. Diváci z řad rodičů pochvalami nešetřili. "Good job!" slyšely děti na hřišti ze všech stran. Nechápal jsem, jak i přes záplavu těch kladných slov stále lítají mezi koši s největším zaujetím, kterého jsou schopny. Já sám mám zkušenost, že pokud mladého kolegu opakovaně a vydatně chválím, začne po několika měsících vypadat, jako byste ho polili mrtvou vodou. Od člověka žijícího na obou stranách oceánu se mi dostalo vysvětlení, že na děti se křičet nemusí, protože pod velkým tlakem jsou už i tak. "Tady totiž platí, že být nejlepší je prostě cool," zněla ta věta.

Čtete-li denní tisk nebo sledujete internetové diskuse, budou se vám jiná témata zdát mnohem závažnější. Proruský prezident, pozitivní lustrace a střet zájmů premiéra, vliv nereformovaných komunistů, Trumpovy tweety, brexit, czexit, sucho, horko, výkony českých fotbalistů, Okamura a nevím co ještě. I když to čtu a poslouchám také, mám pocit, že v současnosti je to aspoň z části především reality show pro zpestření života nás diváků. Naštěstí nic víc, nic míň.

Avšak návod nebo přinejmenším diskusi o tom, jak mladé generaci vštípit, že " být nejlepší je cool", tady postrádám.