Italský violoncellista Emanuele Gadaleta
Foto: Josef Horázný
Proč italský violoncellista Emanuele Gadaleta žije už dvacet let v Praze, i když ji původně bral jen jako "mezipřistání". A jak se mu nakonec podařilo udělat z Českého muzea hudby, které vede, jedno z nejnavštěvovanějších míst v Česku - i na světě.

Miluje farmářské trhy v Praze, raduje se z fungující městské dopravy, dobré zdravotní péče i slušné úrovně škol. Jediné, co mu v Česku chybí, je moře a jeho nekonečný horizont a pak mu ještě vadí ošklivá satelitní městečka na okrajích metropole. Také nechápe naše věčné naříkání na poměry, náladu mu lehce kazí nepřístupné tváře v tramvaji a nemůže zrovna říct, že by se zamiloval do krupicové kaše. Na další negativa si však už vzpomenout nedokáže.

Emanuele Gadaleta se narodil v jižní Itálii, vyrostl v sedmdesátitisícovém městě Molfetta. "Krásné město, krásný region. Apulie je nabitá historií, jsou tam skvělé klimatické podmínky, výborné jídlo a milí lidé," popisuje svůj rodný kraj. Ale − žít by tam už nechtěl.

reklama

Kde jste se tady vlastně vzal?

V Apulii je sice krásně, ale obtížně se tam hledá práce. Do Prahy jsem přišel před dvaceti lety kvůli ní. Problémem celé Itálie je pak navíc to, že věci tam fungují, ale ne zrovna logicky. Je to jiný svět. Když tam už nežijete, jen se občas vracíte, jasně si to uvědomujete a hůř se s tím srovnáváte. Vždycky potřebuju tak čtyřiadvacet hodin, abych přepnul.

Jinými slovy − už jste odvykl.

Odvykl. Třeba aroganci, se kterou se tam potkáváte na každém kroku. A naprosté absenci respektu k okolí, k veřejnému prostoru, k druhým lidem.

Co si máme pod tím představit?

Lidi jdou třeba u nás v Molfettě povečeřet k moři. Vezmou si na pláž meloun, chleba, sýry, pivo a víno. Hezky se pobaví, dobře nají a pak se zvednou a všechny ty zbytky tam nechají. To mě irituje. Špína, odpadky, hromádky od psů na chodnících… Když to srovnám s Prahou, velkoměsto je čistší než moje rodné "městečko". A v Praze se také cítím bezpečněji. Když chci přejít ulici, většina aut mi dá přednost. U nás doma? Řidiči se chodci nezabývají. Kdo je větší, silnější, jede. To platí na ulici i ve společnosti. Manažer, byznysmen nebo univerzitní profesor mají nárok na všechno. Ostatní na nic.

Emanuele Gadaleta
Foto: Josef Horázný

Takové způsoby mají asi kořeny v tradicích, v italské minulosti, ne?

Asi. Ale já to nesnáším. Stejně jako strach. V jižní Itálii se vždycky kradlo. Hodně. Rodiče mají v Molfettě víkendový domek se zahrádkou, kde pěstují zeleninu, relaxují. Co si pamatuju, nikdy jsme tam ale nepřespali. Ani jednou za dlouhých čtyřicet let. Ze strachu, že by nás v noci někdo mohl přepadnout. Ve městě mají také všechny domy až do druhého patra dřevěné žaluzie a mříže na oknech. To už není normální.

V Itálii jste studoval hru na violoncello. Do Prahy vás tedy zavedla muzika?

Přijel jsem v roce 1992 za kamarádem Damianem Binettim, který tady studoval dirigování na Akademii múzických umění. Pro mě to byl nejprve výlet, ale nejsem typický případ − nezamiloval jsem se tady hned jako spousta jiných Italů. Kdepak. Moje motivace byla profesní. Vrátil jsem se pak do Prahy v roce 1998 s tím, že jsem měl už kontakt na profesora Rudolfa Lojdu a domluvil jsem si s ním konzultace. Bral jsem tehdy Prahu jako "mezipřistání", prostor, kde mohu získat jako violoncellista další zkušenosti, než se přestěhuju do Španělska. To byl můj sen.

Ze španělského snu nakonec sešlo?

Kdo ví, co bude za pár let? Nikdy neříkej nikdy. Ale je pravda, že Praha mě postupně pohltila. První roky jsem byl velmi soustředěný na práci. Studoval jsem u profesora Lojdy, hrál v několika orchestrech a v roce 2002 jsem pak zakotvil v souboru Pražských madrigalistů, natáčeli jsme, vyjížděli do světa. A ve volném čase jsem si přivydělával jako číšník. Byl to docela fofr.

Emanuele Gadaleta

Narodil se v roce 1975 v rodině zdravotní sestry a záchranáře v jihoitalském městě Molfetta. Studoval hru na violoncello na konzervatoři v Bari a zároveň pedagogické lyceum, posléze vystudoval hudební vědu a ochranu movitých a nemovitých památek na univerzitě v Lecce. Od roku 2001 žije v Praze, vystupoval s řadou českých orchestrů, více než pět let působil v souboru Pražští madrigalisté, kde hrál na barokní violoncello. V roce 2007 získal místo kurátora v oddělení hudebních nástrojů Národního muzea – Českého muzea hudby v Praze, od roku 2010 České muzeum hudby řídí. To pod jeho vedením získalo prestižní ocenění Traveller 's Choice 2013 a nezávislí cestovatelé jej zařadili mezi deset nejzajímavějších muzeí v zemi a do tisícovky turisticky nejoblíbenějších míst na světě. Se svou českou partnerkou vychovává dva syny.

Bylo těžké navázat kontakt s českými muzikanty?

Pomohl mi nejprve Damiano Binetti, stačily dva tři koncerty, dobrý výkon a lidi si o mně mezi sebou řekli. Když se udržujete v kondici a jste ve správný čas na správném místě, nakonec zavolají s nabídkou. Nemusíte vlastně mluvit ani česky, ani anglicky, muzika je mezinárodní jazyk. Seznámil jsem se třeba s Viktorem Mazáčkem, houslistou z České filharmonie, a ten mě přizval také do Komorního orchestru Dvořákova kraje. Zkouší v Kralupech nad Vltavou, na předních židlích v něm sedí profíci, na zadních amatéři − doktoři, lékárníci, učitelé. Skvělá atmosféra, hraju tam už spoustu let.

Všimla jsem si, že v Kralupech také učíte na základní umělecké škole.

Ano, to s tím souvisí. Učím tam už od roku 2007, mám pár žáků. Radost.

No, ale − popravdě − takhle se miliony nevydělávají, že?

Tak je to všude na světě. Dokonce bych řekl, že v Česku mají muzikanti ještě spoustu příležitostí, a když hrají v orchestru a kombinují to s výukou na ZUŠ, určitě se uživí. Není to kdovíjaké živobytí, ale jde to. V Itálii v současné době končí jeden orchestr za druhým, příležitostí je zoufale málo.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Jak se Ital dostal k práci v českém muzeu?
  • Nelituje toho, že vyměnil violoncello za ředitelskou židli?
  • Jak rakovina zasáhla do jeho plánů na svatbu a co si myslí o českém zdravotnictví v porovnání s italským?
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.