Zářijovým Laskavcem se stala Renata Moravcová
Foto: Michaela Danelová
Nadace Karla Janečka v rámci projektu Laskavec oceňuje lidi, kteří nezištně konají dobré skutky. Laskavcem pro měsíc září se stala Renata Moravcová, která před osmnácti lety přišla o zrak. Dnes aktivně pomáhá zrakově postiženým, takzvané koukavce zase učí zacházet s nevidomými a propojuje tak vzájemně oba světy.

Renatu Moravcovou na ulici nejčastěji potkáte se čtyřnohým společníkem - leopardím retrívrem Xantem, který je v pořadí už jejím třetím vodicím psem. "Dneska ho s sebou ale nemám, hlídá ho kamarádka. Ujal se mě pan Tojnar," usměje se drobná brunetka, která lidem, již normálně vidí, říká svérázně koukavci. "Spolupracuje se mnou už dvanáct let a přesně ví, jak mě vodit," představuje svůj doprovod.

reklama

Právě správné zacházení a pomoc nevidomým je jedno z velkých témat, kterým se paní Renata zabývá v rámci svých vzdělávacích akcí pro děti, mládež i dospělé. Na základě jejích zkušeností ví totiž jen velmi malá část "koukavé" veřejnosti, jak se zrakově postiženými pracovat. "Nejhorší je, když například stojím na ulici, přijde ke mně cizí člověk, ani nepozdraví a táhne mě za ruku přes silnici, kterou jsem ani nechtěla přejít," popisuje jednu z mnoha nepříjemných situací.

"Nebo když si člověk neuvědomí, že každá nerovnost je pro nás problém a zapomene označit třeba obrubník či kanál. To pak klopýtáme a padáme. A pokud se necítíme v bezpečí a vodec je nervózní, jeho pomoc není příjemná ani jednomu." Na druhou stranu ale rodačka z Dobrušky chápe, že pro normálně vidícího člověka je velmi těžké vžít se do potřeb nevidomých.

Právě proto se rozhodla situaci změnit a s nevědomostí veřejnosti aspoň v rámci svých možností zatočit. "Ani v mém nejbližším okolí není příliš lidí, kteří by věděli, jak na mě. Dokonce ani moji rodiče. Proto jsou kromě psa nejbližšími parťáky můj syn Vašek a pan Tojnar," pokračuje předsedkyně pobočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Dobrušce a v Rychnově nad Kněžnou a zároveň předsedkyně celorepublikového Klubu držitelů vodicích psů, která za své aktivity získala regionální titul Žena roku Královéhradeckého kraje pro rok 2017.

O zrak Renata Moravcová přišla před bezmála osmnácti lety. Od čtrnácti statečně bojovala s cukrovkou a musela si proto několikrát denně aplikovat inzulin. "Sice to není vidět, ale cukr umí být zákeřný. Kvůli nemoci se mi postupně začal zhoršovat zrak. Podstoupila jsem několik operací, až přede mnou byla poslední, kde byly možnosti padesát na padesát - buď jsem mohla vidět všechno nebo nic. A zákrok se bohužel nepovedl, což jsem si předtím jako životní optimistka vůbec nepřipouštěla," vypráví a vzpomíná přitom, jak po návratu z nemocnice plánovala velký cyklistický výlet se synem, na který už bohužel nedošlo.

Když barva přestala být informace

"Koukavý člověk si vůbec nedokáže představit, co je to žít uprostřed něčeho, co není světlo ani tma. Říkám tomu takové naše prázdno," říká dnes s úsměvem. Tehdejší návrat z nemocnice ale tak veselý určitě nebyl. "Vystoupila jsem ze sanity a dostala do ruky klíče. Věděla jsem, že od vchodu je ten červený. Ale barva už pro mě v tu chvíli nebyla informace," popisuje.

Jak ale sama říká, postupně se ve své zvláštní tmě rozkoukala - Renata Moravcová je totiž člověk, který neumí být v klidu a nic nepodnikat. Už tehdy totiž měla v hlavě pár nápadů, jak pomoci lidem s podobným osudem a zároveň je sblížit s těmi, kteří normálně vidí. Zamířila proto rovnou do kanceláře Petra Tojnara, který v té době působil v Dobrušce jako starosta, a s realizací projektů jí pomohl.

Pravidelně jednou ročně se tak v malé obci na Rychnovsku objevuje třeba týdenní Kavárna ve tmě, kde obsluhuje paní Renata a další lidé se zrakovým handicapem. "Sjíždí se k nám hosté ze širokého okolí. Pro lidi je totiž atraktivní, když je na dvě hodiny zavřeme do tmy a mají si poslepu nasypat cukr do kávy," usmívá se iniciátorka projektu. Během posezení v kavárně koukavcům odpovídá na otázky všeho druhu a připravuje pro ně i speciální workshopy - třeba slepování vánočního cukroví či přiřazování vůní a chutí. "Největší problém je kupodivu obyčejný chleba. Ačkoliv se to nezdá, slepota naprosto mění princip ostatních smyslů," říká s tím, že od té doby, co ztratila zrak, přestala jíst maso - zkrátka jí už nechutná.

Lidé mě ženou kupředu

"Vlastně se mi líbí, že pořád zapínám fantazii. My nevidomí si také umíme užívat život, jen to děláme trochu jinak." Na vizuální podobu předmětů a některých lidí si Renata Moravcová ještě vzpomíná, paměť prý ale musí neustále procvičovat. "Obvykle si večer uvařím oblíbený bylinkový čaj a připomínám si tváře své rodiny, přátel a známých."

Mít kolem sebe ty správné lidi je pro paní Renatu i její laskavé aktivity nezbytné. "Popohánějí mě kupředu a utvrzují, že má práce má smysl. Nepřipadám si ale, že bych dělala něco mimořádného. Když někdo potřebuje pomoci a je to v mých silách, ráda to udělám." Dodává také, že potkat laskavého člověka je velký dar a být laskavcem rovněž. "Já se snažím být laskavec, ale jestli opravdu jsem, musí posoudit jiní." To se také stalo a Renata Moravcová za své nezištné skutky získala titul Laskavec.

Nominovat člověka, který by si zasloužil uznání a podporu, můžete i vy. Všichni ocenění Laskavci v rámci komorního setkání obdrží od Nadace Karla Janečka šek na 6⁶ (tedy 46 656) korun, který mohou využít pro libovolné účely.