Dirigent Jakub Hrůša
Foto: Tomáš Nosil
Konkurenční pnutí nepociťuje. Bezesporu je to tím, že se mu daří. Dirigent Jakub Hrůša je na vrcholu a nemá už ani potřebu se nějak vymezovat v souvislosti se svým někdejším profesorem Jiřím Bělohlávkem. "Jsem na to, že mě učil, prostě hrdý," říká.

Vášnivě rád čte. Na všech třech adresách, kde nejvíc pobývá, má Jakub Hrůša noční stolek zavalený knihami. Z Londýna, německého Bamberku a Prahy je s sebou vozí všude po světě. A protože je tento český dirigent dnes velmi žádaný, hodně cestuje a o to víc čte.

Ano, tím je pověstný. Když jsme se potkali v dirigentském salonku pražského Rudolfina, kde měl kantátou Svatební košile za pár hodin zahájit festival Dvořákova Praha, povídali jsme si také nejdříve o knížkách a já jsem se, jen tak mimochodem, dozvěděla, že na brněnském gymnáziu před lety sedával v lavici, nebo přesněji v lavici přes uličku vedle budoucí spisovatelky Kateřiny Tučkové. Oba svorně trpěli při matematice nebo fyzice. Její knížky má dnes Jakub Hrůša samozřejmě také přečtené…

reklama

Když mi tohle vyprávěl, byl stejně soustředěný a precizní ve formulacích, jako když posléze došlo na jeho studia, přátelství s Jiřím Bělohlávkem a úspěšnou dirigentskou kariéru. Ta je až neuvěřitelně přímočará.

Jestli to správně chápu, už na brněnském gymnáziu jste věděl, že nebudete matematikem, ale muzikantem.

Hudba mě vždy bavila. Chodil jsem v Brně do umělecky zaměřené základní školy, zpívali jsme a hráli neustále, proto jsem tam zůstal až do osmé třídy a pak teprve dělal přijímačky na gymnázium. Nicméně dlouho jsem stejně nevěděl, jestli se hudbě budu věnovat profesionálně.

Na co všechno umíte zahrát?

Pokud ještě dnes hraju, tak na klavír. Hrával jsem také obstojně na trombon, dříve na flétnu a další nástroje. Ale toho si už moc neužiju.

Jakub Hrůša (37)

Když vloni na konci května nečekaně zemřel Jiří Bělohlávek, několik měsíců se v hudebních kruzích mluvilo o Jakubovi Hrůšovi jako o jeho možném nástupci v čele České filharmonie. Tehdy šestatřicetiletý dirigent už patřil jednoznačně ke světové špičce, navíc ho s Jiřím Bělohlávkem pojily roky studia na pražské akademii a také osobní přátelství. Sám Hrůša dnes připomíná, že nikdy oficiálně na post šéfa České filharmonie "nekandidoval" a úvahy na toto téma definuje jako "čisté spekulace", nicméně se zdá, že jako hlavní hostující dirigent si každé vystoupení s českými filharmoniky dovede skvěle vychutnat (naposledy tak třeba učinil na letošní Dvořákově Praze). Od roku 2016 zastává post šéfdirigenta Bamberger Symphoniker v německém Bamberku, je hlavním hostujícím dirigentem u londýnského Philharmonia Orchestra a pracuje s mnoha dalšími světovými orchestry. Se svou ženou Klárou, jež je právnička, a dvěma dětmi žije nyní v Londýně.

Váš tatínek je architekt, prarodiče vědci −geofyzikové −, další příbuzní jsou inženýři. Nezavládlo v rodině zděšení, když jste oznámil, že chcete být profesionálním muzikantem?

Řekl bych, že to byl nejdřív pokus. Myslím, že naši mi důvěřovali, ale kdyby se to nepovedlo, nebyla by to tragédie. Dělal bych něco jiného, sám jsem uvažoval také o jazycích, o právech. Ale protože jsem se pak ještě před maturitou bez potíží dostal na pražskou AMU, nebylo proč pochybovat.

Přijetí na hudební akademii ještě nedává nikomu jistotu, že se dokáže hudbou uživit.

Však také většina rodičů dnes své děti zrazuje od umělecké dráhy. Radši dělej něco pořádného, říkají. To ale neplatí o mých rodičích. Třeba tatínek, sám duší umělec, hudbu vidí jako posvěcené povolání, které má hlubší smysl než jen zaměstnání pro peníze. Vždy mě v tom podporoval. Maminka taky. To spíš já sám, už v prvním ročníku na akademii, jsem si začal klást otázky, co bude dál. Jedna věc je studovat, druhá je dlouhodobější perspektiva. Není tajemstvím, že mnozí absolventi akademie se tomu, co vystudovali, nevěnují, živí se jinak.

Takže jste měl strach, že neseženete práci?

Strach snad přímo ne, ale je pravda, že v ročníku jsme byli na pražské akademii dva, obdobný počet studentů − dva nebo tři − dirigování absolvuje každý rok také v Brně. Bylo jasné, že tolik dirigentské práce není.

Co s tím?

Přišla soutěž Pražského jara 2000. Byl jsem na konci prvního ročníku, bylo mi osmnáct, a i když jsem nevyhrál ani nedostal druhou či třetí cenu, ale jen čestné uznání a další souběžné ceny, všichni si mě všimli. Pochopil jsem, že jsem řadu lidí zaujal a budou sledovat, jak se to dál se mnou vyvine. Stál jsem tehdy vůbec poprvé před profesionálním orchestrem a bylo povzbuzující vědět, že to, co chci dělat, není jen můj osobní sen, ale má také objektivní odezvu.

Myslela jsem, že soutěž Pražského jara je sice pro mladé, ale přece jen už zkušenější hudebníky. Jak to, že jste se jako prvák mohl zúčastnit?

Nikdy za to nebudu dost vděčný profesorovi Radomilu Eliškovi, který vedl na akademii seminář dirigentů. A tam, někdy dva tři měsíce poté, co jsem začal studovat, nás vyzval, abychom se přihlásili do soutěže Pražského jara. "To se od vás automaticky čeká," řekl. A já, musím se přiznat, jsem to v první chvíli bral spíš jako řečnickou výzvu než reálnou nabídku. Šel jsem po semináři za ním a povídám: "Pane profesore, já jsem sice v Brně dirigoval různé amatérské soubory, ale nikdy jsem nestál před profesionály. Starší kolegové se jistě mohou přihlásit na Pražské jaro, ale týká se to i mě?" On mě skoro nenechal domluvit a zahřímal: "Samozřejmě že se přihlásíš!"

jarvis_5bb60555498e12c81c4b11f1.jpeg
Dirigent Jakub Hrůša
Foto: Tomáš Nosil

Jak vypadá dirigentská přihláška na Pražské jaro? Poslal jste − stejně jako hráči na nástroje − nejprve natočený záznam skladby, kterou jste s orchestrem nastudoval?

Přesně tak. To je základní podmínka, aby člověk mohl být vybrán do prvního kola soutěže.

Ale vy, jak říkáte, jste dosud nedirigoval žádné profesionály.

A − neměl jsem tedy co poslat. Patová situace. V té chvíli vypomohla akademie, respektive opět profesor Eliška, který pro nás, kteří jsme neměli ještě žádnou historii profesionální dirigentské práce, zorganizoval potřebné natáčení − a škola zaplatila orchestr. To byla významná pomoc. Záznam jsem poslal jako všichni moji spolužáci do soutěže a myslel si, že je to vyřízené. K mému údivu mě ale vybrali do prvního kola. A do druhého jsem už postupoval jako jediný Čech.

Jak si máme to první a druhé kolo představit? Dirigujete skladbu, jejíž partituru dostanete těsně před vystoupením, anebo máte nějaký čas na přípravu s orchestrem?

První kolo je prosívací, více účastníků, méně času. Dostanete asi tak jeden den na nastudování neznámé skladby a dále děláte nějakou složitější ouverturu a recitativ se zpěvákem, aby se ukázala vaše pohotovost. Celkem to pak na pódiu dá asi patnáct minut s orchestrem. Také neznámým.

To porotě stačí?

Myslím, že stačí první minuta a porota, stejně jako orchestr vědí, jestli na to ten mladý člověk má, nebo nemá. Hned je jasné, zda to ustojí lidsky, aby jej orchestr následoval, a jestli to zvládne i manuálně. Orchestr zahraje v jistém okamžiku třeba také špatně, a kdo tu chybu nerozpozná, nepostoupí.

A druhé kolo?

To už bylo víc věcí umělecké práce. Dostali jsme dvě skladby k nastudování, třetí jsme si mohli vybrat sami. V Rudolfinu jsme pak měli k dispozici 45 minut na to, abychom s orchestrem předvedli určitou část každé z těch tří skladeb. Měli jsme s orchestrem pracovat, vylepšovat jednotlivé pasáže, případně to či ono zopakovat, vytknout chyby… Prostě normální dirigentská práce, při níž můžete prokázat jistou erudici a přesvědčivost. U mě profesionální erudice nebyla žádná, takže bodovala spíš osobní přesvědčivost, intuice, schopnost zorientovat se a dobře komunikovat.

Pražské jaro vám tedy otevřelo dveře.

Bezesporu. Velkou zásluhu na mé kariéře má také pražská AMU. Dnes už to neplatí, ale když jsem tady v letech 1999 až 2004 studoval, vedení dirigentského oddělení vydobylo pro každého studenta povinnost vlastního celého ročníkového koncertu − počínaje druhým rokem studia. Skvělá zkušenost, které se adeptům dirigentství ve světě nedostává. Pracovali jsme každý rok s jiným ansámblem, třeba v Hradci, v Budějovicích, Plzni, zúčastňoval se i můj pozdější orchestr ve Zlíně… Hodili nás do vody a museli jsme plavat − jako v praxi.

To ve světě nikde nedělají?

Nanejvýš zorganizují ve škole jeden koncert pro část ročníku nebo celý ročník dirigentů a ti se dělí o skladby. Anebo není žádný ročníkový koncert, ale jen jeden, na konci studia − při absolutoriu. V tomto směru jsme měli obrovskou výhodu. A to nepočítám snad ještě důležitější věc, že jsem od konce prvního ročníku vedl také Pražský studentský orchestr. Když se mě dnes mladí lidé ptají, co bylo v začátcích potřeba, vždy u sebe vyjmenuju tři zásadní elementy: AMU, Pražské jaro a Pražský studentský orchestr.

Nebylo potřeba studovat v zahraničí?

V poslední době je to skoro úzus, že? Když nestudujete v zahraničí a nevyhrajete zahraniční soutěž, nemáte šanci. A myslím, že to se teď v Česku říká skoro o všech oborech. No, zahraniční zkušenost úžasně rozšiřuje obzory, ale dobrý základ vybudujete snad spíš se soustředěností na jednom místě, nemusí to být nutně venku.

Tak to mě udivujete. Mám občas sice také pocit, že mladí lidé vyjíždějí ven kolikrát jen proto, aby si rok či dva roky strávené v cizině mohli napsat do životopisu, ale myslela jsem si, že ve vašem oboru je to skutečně nezbytné.

Je pravda, že jsem v zahraničí byl na půlročním postgraduálu v Berlíně a účastnil jsem se dvou soutěží, v Záhřebu a v Paříži, ale nebyly to zásadní kroky v mé kariéře. Paříž mi přinesla pracovní příležitost, začal jsem jako hostující dirigent pracovat s Orchestre Philharmonique de Radio France, což trvá, ale nemohu tvrdit, že bez toho bych nebyl tím, čím jsem dnes. A teď, když pracuju paralelně ve spoustě zemí a mohu srovnávat, jsem rád, že jsem studoval a dostal první příležitosti v Česku. Byl to skvělý základ.

Vaše jméno je často spojováno s Jiřím Bělohlávkem, který byl vaším profesorem na akademii. Leckdo vás také chápe jako jeho pokračovatele, vždyť jste po něm svého času převzal i Pražskou komorní filharmonii.

Samozřejmě, Jiří Bělohlávek byl skvělý učitel. A můj vzor. Ale abych to upřesnil: když jsem šel do soutěže Pražského jara, ještě mě neučil. Přestoupil jsem k němu až ve druhém ročníku na svou žádost − a on souhlasil. A PKF jsem po něm také nepřebíral. Mezi ním a mnou ji řídil ještě jeden dirigent, Kaspar Zehnder.

Studoval jsem v Česku. Byl to skvělý základ. V zahraničí jsem byl jen na půlročním postgraduálu v Berlíně, ale nebyl to zásadní krok v mé kariéře.

Ale…

Netřeba ale. Máte pravdu, byli jsme si posléze velmi blízcí. Profesně i lidsky. Byl to učitel, který mě uměl inspirovat i napomenout. Byl dobrý přítel, i když vztah učitele a žáka také mezi námi přetrval. Nicméně jsme sdíleli radosti i starosti, často se scházeli, pouštěli si spolu své nahrávky a probírali další koncerty. Bylo to výjimečné.

Jeho uznání a přátelství vám jistě pomohlo otevřít leckteré dveře, ne?

V mnohém mi velmi pomohl. Předně příkladem a jistě i referencí. Jiří byl velmi velkorysý člověk. Snad je ale třeba také říct, že pozice umělce, který je roky brán jako žák velké osobnosti, není zas tak úplně jednoduchá.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Našel se orchestr, který více uznával Bělohlávka než Hrůšu?
  • Má dirigent agenta? Jak moc důležitá je jeho práce?
  • Jaké to je působit mezi Prahou, Londýnem a Bamberkem?
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.