Ačkoliv Adam Ondra tráví hodně času mimo republiku, doma je stále v rodném Brně.
Foto: Lukáš Bíba
Říká se o něm, že porušuje všechna pravidla gravitace. Trojnásobný mistr světa ve sportovním lezení Adam Ondra nepřestává udivovat planetu.

Před dvěma lety zdolal během rekordních osmi dní kilometrovou stěnu Dawn Wall v Yosemitském národním parku v Kalifornii a o rok později jako první a dosud jediný v dějinách přelezl Silence, nejtěžší cestu světa v norském Flatangeru. Oba výkony byly nafilmovány a obletěly svět.

reklama
Zvedneš zlatou cihlu?

(Autor: Vladimír Piskáček)

Tak co, děti, myslíte si, že unesete zlatou cihlu?" zeptala se pětileté Apolenky a dvouletého Mikiho průvodkyně Denisa. Sympatická Češka, která řadu let žije na jihu Polska a provádí ve Złotém Stoku. Obrovském zlatém dole, ve kterém se začalo těžit už v polovině 13. století. Děti jsou z těch úzkých tmavých chodeb vykutaných desítky metrů pod zemí dost vykulené. Neodpovídají. Jen na cihlu, kterou Denisa vyndává ze skalní dutiny, zvědavě koukají.

Cihla je ze železa, žlutě nabarveného – jak se dozvídáme vzápětí – a je mnohem větší, než bych čekal. "Museli jsme ji udělat tak velkou, chtěli jsme, aby si lidé vůbec představili, kolik by vážila, kdyby byla skutečně ze zlata. Protože zlato je opravdu těžké," vysvětluje Denisa a podává dětem obří "zlatou" cihlu. Opatrně, protože ji samozřejmě neunesou, a to ani oběma rukama. Upřímně, mám s tím problém sám. Držím ji v náručí a vybavuji si scény z filmů, ve kterých si lupiči přehazují zlaté cihly, jako by skoro nic nevážily. "Vždycky se směju, když podobné záběry vidím," glosuje Denisa s tím, že ty malé cihličky ve skutečnosti váží přes 12 kilogramů. Navíc kvůli jejich kosému tvaru je lze velmi obtížně uchopit. "Ale představte si, existuje člověk, který ji zvedl jednou rukou. A je to Čech. V Jižní Africe je důl, který vyhlásil, že pokud se najde někdo, komu se to podaří, může si zlatou cihlu nechat," tvrdí Denisa. Pořád tu věc držím a absolutně si nedovedu představit, jak se dá zvednout jednou rukou. "On na to prý trénoval speciální úchop a povedlo se mu to. To zlato, co si odnesl, má hodnotu přes deset milionů korun," dodává. Žurnalista ve mně se probouzí – ptám se jí, jestli náhodou neví, jak se jmenoval. Nemůže si vzpomenout. "No, má příjmení jako křestní jméno a je to horolezec," vybavuje si pouze. "Ondra?" Vyslovím jméno pravděpodobně nejlepšího lezce na světě. "Ano, Adam Ondra. Moc hezké jméno," vybavuje si Denisa. Muž, který jako jediný vylezl na nejtěžší skálu na světě, zvedl jako jediný na světě jednou rukou zlatou cihlu? Cože? To je přece story až olympijských rozměrů. To se musí ověřit a napsat. Volám kolegům do redakce. "Prosím, určitě ho sežeňte, udělejte s ním rozhovor. Jestli je to pravda…"

Nejnovější snímek Adama Ondry měl premiéru 9. října v rámci European Outdoor Film Tour v Mnichově − přehlídky osmi krátkých filmů o extrémních outdoorových sportech −, jejímž hlavním protagonistou byl právě český lezec. Ve dvacetiminutovém filmu s názvem The A. O. se Ondra tentokrát zaměřil na rovnováhu mezi fyzickou a duševní silou, protože k těm nejlepším výsledkům je potřeba vytrvalost i koncentrace. "Možná jsem naivní, ale myslím si, že lezci jsou vesměs pozitivní, přátelští a čestní lidé," říká brněnský rodák.

A čestně vyvrací i historku, která o něm koluje v Polsku. Podle ní měl Adam Ondra jako první člověk na světě zvednout jednou rukou těžkou zlatou cihlu a pak si ji odnést domů.

"Je to pěkná blbost," říká pobaveně lezec. "Vzhledem ke své váze mám sice velkou sílu, ale existují mnohem silnější lidé, než jsem já, a těm by se to určitě povedlo spíš. Žádnou cihličku doma nemám."

Ve vašem snímku The A. O. se mluví o tom, že lezení nezávisí jen na fyzické síle, ale také na duševní rovnováze. Jak zásadně vaše výkony ovlivňuje psychika?

Velmi a rád svou psychickou rovinu zkoumám. Už jako malého kluka mě při lezení bavilo překračovat hranice vlastních možností a dostávat se do stavu dokonalé koncentrace, kterému sportovci říkají flow neboli zóna. Pro mě je to stav, kdy nemyslím na nic jiného než na lezení. A když se mi podaří dostat se do skutečně hluboké zóny, připadá mi, že všechna rozhodnutí, jestli dám nohu sem nebo ruku tam, jsou vedena z vnějšku jakousi zvláštní intuicí. Jako kdyby moje mysl byla mimo tělo a dívala se na mě coby třetí osoba.

To zní, jako kdybyste při lezení meditoval.

Skoro to tak je, do zóny se zkouším dostat pokaždé, i při tréninku. Racionálně nad lezením přemýšlím před a po něm, v průběhu mě potom vede už jen intuice. Když nějaká cesta nevyjde na první pokus, snažím se reflektovat každou chybičku a přijít na to, co bych měl udělat jinak, abych ji překonal. Lezení extrémních cest je totiž hodně o choreografii, posloupnost kroků rukou i nohou musí být perfektní.

Jaká byla choreografie Silence, nejtěžší sportovní lezecké cesty světa?

Celý její program samozřejmě musel sedět do nejmenších detailů. Věděl jsem přesně, kde a jak dlouho budu odpočívat, na jakém místě budu křičet, kde budu naopak zticha a v jaké fázi si dám ruku do pytlíku s magneziem. Každý chyt té cesty bylo potřeba uchopit na milimetr přesně. Stačilo by jen trochu minout a byl by konec. Nemusel bych spadnout hned, ale už by mi nezbyla síla na následující kroky. V takto extrémních cestách není prostor pro rezervy, fyzické ani psychické.

Jak se na tak obtížnou cestu lezec připravuje?

Není to hurá akce, ale dlouhodobý projekt. Do norského Flatangeru, kde se Silence nachází, jsem jel sedmkrát, abych si zapamatoval její velmi specifické kroky. Mezitím jsem se vracel domů trénovat a doma jsem si celou choreografii přehrával v paměti. Schopnost vizualizace je v tomto případě velmi důležitá. Cestu jsem ve skutečnosti zkoušel vylézt asi dvěstěkrát, v hlavě ale třeba desettisíckrát. Základem pro mě je dostat se do zóny koncentrace nejen při finálním přelezu, ale v rámci každého tréninku. Do každého lezení chci dát vždy všechno, aby bylo co nejefektivnější. Netrénuju tak, že přijdu na stěnu, udělám potřebný počet kroků, aby svaly dostaly zabrat a já si to mohl odškrtnout a jít domů. Tak se to dá samozřejmě také dělat, ale člověk se potom nikdy nestane skutečně bytostně přítomným na konkrétní cestě.

Každý chyt té cesty bylo potřeba uchopit na milimetr přesně. Stačilo by jen trochu minout a byl by konec.

Nyní pobýváte v Mnichově, před časem jste se vrátil z Bosny a chystáte se do Ameriky. Je tedy poměrně těžké vás zastihnout. Jak často se vracíte do Česka?

Je pravda, že teď hodně pendluju po Evropě i mimo ni. Ale jsem v Česku víc, než se možná může zdát, skoro dvě stě dní v roce.

Takže doma jste stále v Brně?

Určitě. Nikde jinde si navíc tak dobře nezatrénuji. Mám tam dvě své stěny, které jsou přesně přizpůsobené tomu, aby byl trénink co nejefektivnější.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Proč je pro Adama Ondru lepší trénovat na umělé stěně než ve skalách?
  • Má mezi přáteli i nelezce?
  • Jak je jako profesionální lezec závislý na sponzorech a na odměnách za trofeje?
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.