Profesor Petr Hájek
Foto: Pepa Dvořáček
Dům je pro architekta Petra Hájka hudebním nástrojem, který je potřeba rozeznít. Tedy naplnit ho účelem.

Stoupáme na vrchol vodárenské věže, kterou Petr Hájek rekonstruoval. Zase slouží dětem a mládeži sedmého pražského obvodu. Staré se plynule prolíná s novým. Míjíme Foucaultovo kyvadlo, o něco výše dveře první ze dvou kluboven, v nichž kdysi měli byty strojníci. Schodů je určitě stovka, s přibývajícími metry se krátí dech. Přidržujeme se zábradlí. Pískovcové stupně střídá prudší schodiště litinové.

Nahoře, v sále, který kdysi vyplňovala nádrž s vodou, je nyní periskop. "Můžu?" ptám se. "Musíte," odpovídá architekt, který budí přirozený respekt, ačkoliv na svůj věk osmačtyřiceti let nevypadá. Profesorem byl jmenován v pouhých šestačtyřiceti, vyučování mu jde stejně dobře jako navrhování neobyčejných domů. Usedám tedy na stoličku, abych se mohl díky soustavě zrcadel a optiky, která je vedena bývalým komínem ústícím na samém vrcholku vodárny, potěšit z výhledu na Prahu.

reklama

Špička chrámu svatého Víta jako na dlani, stačí se dotknout. Stejně i pankráckých věžáků nebo vysílače na Cukráku, který je tak blízko, až se leknu. Výhled, jenž byl už od konce třicátých let minulého století kvůli sousednímu přerostlému činžáku nemožný, se díky periskopu vrátil do hry.

jarvis_5be4752c498e15d21faad89a.jpeg
Pro Centrum současného umění DOX v Praze navrhl Petr Hájek multifunkční sál s kapacitou 450 až 700 návštěvníků, který je určen divadlu, tanci, hudbě či performancím.
Foto: Benjamin Markel

Současně s oživováním letenské novorenesanční věže se podle Hájkova návrhu dostavoval multifunkční sál holešovického Centra současného umění DOX. Provoz obou budov byl zahájen skoro najednou. Podobný výkon se vyskytuje pouze výjimečně. Také proto byl Petr Hájek jmenován Architektem roku 2018.

Jak vnímáte dům, který jste sám navrhl?

Nejsilnějším momentem je proces výstavby domu, když rostou konstrukce a objevují se vnitřní prostory. Vnímám každý jeho detail a hledám nedostatky. Jakmile však dům dokončím, vytěsním jej z hlavy a do mysli vložím novou stavbu, nové úkoly.

Co prožíváte, když se do domu vrátíte po jeho dokončení?

To je různé. Někdy se ve mně nastartuje pocit, že chci jeho architekturu znovu řešit. Části, které mi nepřijdou dokonalé nebo dotažené, chci vylepšovat, měnit. Je mi líto, když vidím, že se dům nevyužívá způsobem, jaký by si zasloužil, že jeho možnosti a potenciál nejsou zhodnoceny. Dům je pro mě jakýmsi hudebním nástrojem, který je potřeba rozeznít.

S jakými problémy se potýká současná architektura?

Současná architektura dala lidem řadu úžasných staveb. Přijde mi však, že obecně sklouzla až příliš k módě, a to ne ve smyslu designu, ale ve své "jednorázovosti". Stavby se nebudují jako trvalá kulturní hodnota. Berou se jako zboží. Nestavíme je tak, aby je bylo možné jednoduše opravovat a udržovat. Příkladem mohou být panelové domy. Tyto stavby po desítkách let dožívají a my pořádně nevíme, jak je opravit. Při jejich navrhování se na budoucí údržbu příliš nemyslelo. Dnes nejsme schopni spolehlivě prohlédnout jejich útroby a zjistit, kde a jak postupuje degradace spojů.

jarvis_5be4752c498e15d21faad89e.jpeg
Rekonstrukce vodárenské věže na pražské Letné zahrnovala také oživení přilehlých objektů sloužících mateřské škole, které jsou nyní opatřeny zelenou střechou.
Foto: Benjamin Markel

Naše doba je postižená tím, že jsme zvyklí užívat zcela neartikulované prostory, ať už jde o byty, kanceláře, anebo obchodní centra. Tyto prostory uvnitř stavby jsou pak jakési abstraktní sloty, do kterých vkládáme funkci jako program do počítače. Do všeho musíme nahrát obsah jako aplikaci do mobilu a zapomínáme, že my sami jsme tou aplikací. Tato vysoká míra abstraktnosti má důsledek v tom, že se s moderní architekturou ztotožňujeme obtížněji než s tou historickou.

U letenské vodárny byl ale její obsah přece vyčerpán, protože svému původnímu účelu už sto let neslouží…

On tam však je, jen spal a čekal na obnovu! Jedná se o vodárenskou věž a ta byla postavena především kvůli zásobování okolních čtvrtí vodou, zároveň však sloužila jako observatoř, pozorovatelna. Pro tento účel byla doplněna o ochoz. Ochoz byl vybudován k pozorování panoramatu města, horizontu a oblohy. Věž však velmi brzy přišla o obě funkce. Jako vodárna byla odstavena již kolem roku 1913 a o několik let později její výhled zaslepila vysoká okolní zástavba. Proto jsme do komína ve středu věže vložili periskop a jeho prostřednictvím jsme jí pomyslný zrak vrátili. Jedna z funkcí věže ožila − a nyní je opět observatoří.

A lidem přináší radost. Je pro vás navrhování radostná práce?

Možná vás to překvapí, ale nezažívám opojný pocit z tvoření, jak se o tom píše v některých románech. Když vymýšlím domy, je to dřina. Okamžiky, kdy mě to baví, jsou vzácné. Práce je pro mě souboj mezi ideou a reálnými možnostmi. Jsem pod tlakem vnějšího světa a odpovědnosti a silně vnímám to, že mohu hodně pokazit.

jarvis_5be4752d498e15d21faad8a2.jpeg
Vodárna může po obnově opět sloužit jako rozhledna, protože do jejího komína byla vložena optika.
Foto: Benjamin Markel

Patnáct let jste pracoval v kanceláři HŠH architekti, kterou jste založil společně s Tomášem Hradečným a Janem Šépkou. Jaké to bylo, když jste se osamostatnil a založil si vlastní studio?

Byl jsem připravený na to, že to bude těžké, ale nakonec to tak obtížné nebylo. V HŠH jsme měli dohodu, že nikdo nemá poslední slovo a všichni tři jsme se museli shodnout na společném řešení. Z počátku vše fungovalo dobře, ale jak to v mnoha vztazích bývá, objevily se problémy, které jsme nakonec neuměli společně překonat. Tři architekti měli tři dobrá řešení a muselo se z nich vybrat jen jedno, na němž by se všichni shodli. Jenže schopnost a vůli ke společné dohodě jsme postupně ztráceli. Tomáš Hradečný si jako první uvědomil, že více než tvorbou trávíme čas debatami, které většinou nikam nevedou, a navrhl rozchod. Energii, která zůstávala v nekonečných diskusích, jsem pak mohl vložit do dalších aktivit, jako je výzkum architektury, učení, psaní… Už toho nelituji a nechtěl bych to vrátit.

Může vůbec v architektonické kanceláři fungovat demokracie?

Může, když si každý najde svou polohu a s tou se ztotožní. Někdo je více tvůrčí, někdo se zase více stará o zakázky, další chodí na stavbu. Je to pak týmová práce, kde se nikdo necítí na vedlejší koleji.

Petr Hájek

Profesor Petr Hájek se narodil 18. dubna 1970 v Karlových Varech. V letech 1988 až 1995 studoval na Fakultě architektury ČVUT a v období 1995 až 1998 na Škole architektury Akademie výtvarných umění v Praze. V roce 1995 založil spolu Tomášem Hradečným a Janem Šépkou studio HŠH architekti. Mezi jejich realizace patří například úprava Jiřského náměstí na Pražském hradě, rekonstrukce Arcidiecézního muzea v Olomouci či revitalizace Zámeckého návrší v Litomyšli. Od roku 2009 má vlastní kancelář Petr Hájek ARCHITEKTI. Projektoval například Krkonošské centrum enviromentálního vzdělávání ve Vrchlabí, československou expozici na Bienále architektury v Benátkách, dostavbu Centra současného umění DOX, rekonstrukci vodárenské věže v Praze 7. Za svou práci získal řadu cen – kromě jiných Grand prix Obce architektů, Evropskou cenu Freiraum no2, Bauwelt–Preis, Evropskou cenu Piranesi prize (honorable mention). Letos se stal Architektem roku za mimořádný přínos české architektuře.

Jste žákem Aleny Šrámkové, nejvýznamnější české architektky, která už dlouhodobě hovoří o tom, že by architektura měla mít etiku. Jak etickou roli architektury chápete vy?

Myslím, že Alena Šrámková věří v architekturu, která má schopnost dělat svět lepší tím, že vám svou ryzostí a opravdovostí jde příkladem. Osobně mi je toto pojetí blízké a věřím s ní, že takovou moc skutečně architektura má.

Snem některých architektů je vymyslet univerzální dům, který by mohl být masově produkován a ovlivnil by tak styl bydlení po celém světě.

Chápu tuto snahu, ale zároveň se jí obávám. Co funguje v módě a designu, nefunguje v architektuře. Je obtížné navrhnout dům pro sériovou výrobu, dům pro kohokoliv a kamkoliv. Pokud má být něco dobré pro stovky tisíc uživatelů, musí se tomu přizpůsobit všechny parametry, vše se musí zprůměrovat. Lépe se dokážu identifikovat s odpovědností vůči konkrétnímu uživateli. Asi proto jsou naše stavby vnímány jako individuální a nepřenositelné.

Je mezi nimi zřetelná jednoticí linie, která by mohla být považována za autorský rukopis či styl?

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Co se snaží Petr Hájek otisknout do každé své stavby?
  • Architekt u svých staveb vychází hodně z přírodních věd. Kdo ho v tomto ohledu ovlivnil?
  • Proč bude podle něj virtuální realita stejnou revolucí jako počítače s prvními kreslicími programy?
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.