Nekontaktované skupiny obyvatel jsou trochu mýtus. Oni vědí o nás a my o nich. Se Sentinelci se snažíme komunikovat déle než sto let, říká antropolog

Světová veřejnost již téměř týden sleduje nová zjištění týkající se tragického osudu Johna Allena Chaua, horlivého křesťana, který se pokusil s Biblí v ruce oslovit původní obyvatele Severního Sentinelu, jednoho z Andamanských ostrovů, a podělit se s nimi o slovo Boží. Jde o kmen, o němž dodnes nemáme mnoho informací, přesto se v této souvislosti často objevují zavádějící přirovnání o "životě v době kamenné". Snaha o sblížení však pro Chaua skončila neštěstím.

Americký mladík, jehož na ostrov i přes přímý zákaz indické vlády dopravila skupina rybářů, se během jediného dne pokusil o kontakt s domorodci třikrát. Sentinelci na něj zaútočili luky a šípy a třetí pokus ho stál život.

Antropolog Martin Soukup, přední český odborník na nekontaktované skupiny v oblasti Papuy-Nové Guineje, přibližuje historii lidských snah poznat ty, kdo o seznamování často příliš nestojí, a jakou cenu mohou za naši zvědavost zaplatit. Zároveň také naznačuje, jaké kouzlo má mýtus o civilizaci vzdálených kmenech – i když jejich příslušníci ve skutečnosti třeba nosí trička a pijí kolu.

Události na Severním Sentinelu vyvolaly rozruch na celém světě, vyjadřují se k nim média, veřejnost, ale i duchovní. Jak drama hodnotí vědec-antropolog?

Situace je podle mého názoru vcelku jednoduchá. Andamanské ostrovy jsou v antropologii poměrně známou lokalitou, první terénní výzkumy tam proběhly už na sklonku 19. století, kdy se do oblasti vypravil koloniální úředník Maurice Vidal Portman. Problém je v tom, že obyvatelé těchto ostrovů – přičemž Andamanci jsou jinou skupinou než Sentinelci – si dlouhodobě udržují odstup a na každý pokus o kontakt reagují s nelibostí, nejčastěji střelbou z luků. O styk s nimi se před časem pokusila skupina lidí pracujících pro časopis National Geographic a stalo se prakticky totéž co před několika dny, ovšem bez ztrát na lidských životech. Nově příchozí nabídli Sentinelcům dary. Ti je někdy přijmou, jindy ne. V tomto případě je odmítli, a to jim National Geographic přivezl živé prase. Pokud vím, Sentinelci prase rovnou zastřelili a pohřbili – nechtěli s ním mít nic společného.

Nebylo to od nich prozíravé opatření, jak se bránit zavlečeným chorobám? Četla jsem o případu, kdy se domorodci nakazili – shodou okolností – ze špinavých Biblí.

Indická vláda přístup k nativním skupinám reguluje, v tomto případě ho však výslovně zakazuje. Jde o zdravotní riziko pro obě strany, návštěvníky i původní obyvatele. Velmi dobře se ví, co způsobil kontakt původních Američanů s Evropany v době koloniální expanze, která začala na sklonku 15. století. Domorodé skupiny nevymíraly až tak často kvůli krvavým střetům, jak si mnohdy představujeme, ale hlavně na nemoci, vůči nimž neměli vypěstovanou obranyschopnost. Jedna ze skupin nativních Američanů, k níž se vydala expedice vedená astronomem, matematikem a etnografem Thomasem Harriotem, si následky styku s kolonizátory vyložila tak, že na ně Evropané vysílali neviditelné střely. Vystihli to tehdy docela přesně, řekl bych.

Dotlačila indickou vládu k ochranářské politice vůči Sentinelcům jejich, řekněme, podrážděnost z přítomnosti cizích lidí, anebo jde o snahu zachovat unikátní společenství a jeho kulturu?

S jistotou vám to neřeknu. Soukromě si myslím, že hodnota této kultury hlavním motivem nejspíš není. Kdyby se ukázalo, že indická vláda dělá z nekontaktovaných skupin atrakci, dostala by se do hledáčku mezinárodních organizací. Na druhou stranu, prozíravost indických úředníků ve zdravotních otázkách je patrná. Zdá se mi to správné. 

John Allen Chau, misionář pravděpodobně zabitý izolovaným kmenem na ostrově Severní Sentinel.

Foto: Reuters

Jak se podle vás indický právní řád vyrovná se zabitím onoho misionáře?

Hodnocení incidentu se během posledních dní posunulo. Rodina zabitého muže – připomeňme, že šlo o samozvaného misionáře, nebyl členem žádné misijní společnosti – se vyslovila pro propuštění rybářů, kteří ho přivezli na ostrov. Odpustila také Sentinelcům, kteří ho zabili. To je mimochodem zajímavý moment: podobných případů jsme v historii zaznamenali více. Ten nejznámější se odehrál na Nové Guineji v roce 1901. James Chalmers, jakýsi novoguinejský John Livingstone, se setkal s domorodci na ostrově Goaribari. Ti ho na Velikonoční pondělí zabili a snědli i s doprovodem, jenž ho doprovázel. Pozůstalí této skupině po několika desítkách let také odpustili.

To, že odpustím vrahovi svého syna, ale neznamená, že ho někdo nebude stíhat. Existuje v této věci nějaký precedens?

Jenže jak by ho indická vláda stíhala? Tato skupina obyvatel je nekontaktovaná a opravdu o nich mnoho nevíme. Spekulujeme, zda dokážou rozdělat oheň. Nejspíš mají zvykové právo, ačkoliv jsou součástí indického právního systému. Navíc se neví, kdo přesně misionáře zabil. Máme málo informací a vymahatelnost práva je v tomto případě mizivá. 

Kulturolog a kulturní antropolog, nositel Ceny Neuron pro mladé vědce z roku 2017 Martin Soukup

Foto: Nadace Neuron

Člověk může mít v 21. století dojem, že mimo zákon se prakticky nedá ocitnout, a pokud přece, je potřeba se kvůli tomu neustále přemisťovat, jak to známe ze špionážních thrillerů.

Mimo zákon se můžete ocitnout opravdu snadno. Stačí vyjít za oponu všedních dní. Dělám výzkumy na Nové Guineji, v oblastech, kde platí zvykové právo, ačkoliv země má parlamentní demokracii a fungující soudní systém. Ten však do všech lokalit nedosáhne. Letos jsem byl svědkem situace, kdy se do místa, které zkoumám, vrátil člověk, který chvíli pobýval ve vězení za vraždu. Ta se nakonec neprokázala. O tom, jestli pro něj návrat do vesnice, kde k ní došlo, měl fatální důsledky, se pravděpodobně dozvím později, nicméně už tato situace je výjimečná, protože tamní lidé si své záležitosti nejčastěji řeší naprosto mezi sebou. Na zemi stále existují místa, kde to, co si představujeme pod pojmem "právo", nabývá roztodivných podob.