Na Oddělení dlouhodobé péče Ústřední vojenské nemocnice v Praze vrací zdravotní sestra Pavel Boháček do života pacienty po úrazech i vleklých zdravotních potížích.
Foto: Pepa Dvořáček
Zvolili si povolání, v nichž vyčnívají proto, že jsou muži. Každý ze tří profesionálů se s tímto problémem vypořádává po svém, ale všichni svůj obor milují. Není na něm ostatně nic "typicky ženského".

Mohli si postěžovat na téměř výhradně ženský kolektiv i na to, že lidé za nimi neustále přicházejí s totožnými otázkami, případně s opravdu, ale opravdu špatnými vtipy. Zdravotní sestra Pavel Boháček − ne, vážně, takhle je to správně −, učitel v mateřské škole Petr Cvaniga a profesionální hlídač dětí, frankofonní "papi au pair" Zbyněk Šebor, našich rozhovorů naopak využili k tomu, aby vysvětlili, co je na jejich práci skvělé. V čem je nenahraditelná. A že důvody, proč se takovým povoláním nejčastěji věnují ženy, jsou jiné než jejich "vrozené dispozice".

Z vyprávění tří mužů se skvělým vzděláním i životními zkušenostmi vyplývá ještě jedna, nikoliv nepodstatná drobnost: jejich nasazení v péči o druhé působí stejně mužně jako cokoliv jiného. Podle všeho by úplně stačilo, kdybychom se tomu konečně přestali divit.

reklama

Pavel Boháček

Říkejte mi pane sestro

jarvis_5c08f343498e6a73a0cc4b6a.jpeg
Na Oddělení dlouhodobé péče Ústřední vojenské nemocnice v Praze vrací zdravotní sestra Pavel Boháček do života pacienty po úrazech i vleklých zdravotních potížích.
Foto: Pepa Dvořáček

Kdyby měl jeho posluchač vycházet z nadšení, s jakým o svém povolání vypráví, bude práci zdravotní sestry vnímat jako jednu z nejzajímavějších na světě. Pavel Boháček působí na Oddělení dlouhodobé péče Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde se svými kolegy vrací do života pacienty po úrazech i vleklých zdravotních potížích. Své angažmá si pochvaluje − má rád, když se s lidmi, o něž se stará, trochu zná. "Vidím, když vám není dobře, a to i v případě, že mi to nepovíte," říká.

Namísto líčení malých či větších dramat z nemocničních pokojů se však Pavel Boháček, duší akademik, pouští do exkurzu napříč společenskými vědami i medicínskými obory. V jeho podání nejde o zbytečné odbočky: ošetřovatelství je věda a prestiž tohoto povolání by se mohla posunout na mnohem vyšší úroveň. I proto založil facebookovou skupinu Bratrstvo zdravotních sester či úspěšný blog Men in Nursing, kde veřejnost seznamuje s trendy v oboru a učí lidi chápat, že kvalifikovaný zdravotník není nemocniční posluha. A hlavně: vstoupí-li do dveří "muž sestra", není nutné se divit.

"Když se mě pacienti ptají, jak mě mají oslovovat, doporučuji jim, aby mi říkali 'pane sestro'," usmívá se profesionál, který je za léta praxe zvyklý na rozličné podoby nemocničního humoru − ostatně i ten má svou facebookovou stránku. Jmenuje se Blbé kecy v nemocnici a jak název napovídá, často jde o velmi útrpné čtení. To, že čeština zatím nepřišla s vhodnějším řešením, jak muže v této roli titulovat, však Pavla Boháčka trápí pramálo.

"Mám teorii, že muž, který se s označením 'sestra' nesmíří, se na tuhle práci nehodí, protože nechápe, jak je podstatná. Mám řadu přátel, kteří jako zdravotníci absolvovali mise v Afghánistánu, a i ti jsou pyšní na to, že jsou sestřičky," usmívá se Boháček a k osvětlení významu ošetřovatelství je připravený citovat několik studií − podle jedné z nich dokážou zdravotní sestry zabránit až 80 procentům lékařských pochybení. Důvody, proč je v oboru tak málo mužů, jsou podle Pavla Boháčka přinejmenším tři.

Hrubé ruce mužské

"Když si v mládí vybíráte povolání, rozhodujete se mimo jiné podle toho, jestli jednou uživíte rodinu," zmiňuje Pavel Boháček problém nízkých platů, o němž se obecně ví − a ví se také, že zdravotnictví by čekaly zásadní potíže, kdyby sestry přestaly dělat přesčasy.

"Další stopkou je současný chaos ve formách studia. Praktickou sestrou se můžete stát se střední školou, ale práci všeobecné sestry občas vykonávají i ženy s doktorátem. Potíž nastává ve chvíli, kdy se od všech bez rozdílu očekává, že zastanou cokoliv, roli uklízečky nevyjímaje," myslí si Pavel Boháček, aktuálně též posluchač 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Podle něj muži chtějí − vcelku logicky − dělat práci, kterou vystudovali, a méně slyší na argument "je to špatně placené, ale je to poslání". Posledním faktorem, který muže od ošetřovatelství odrazuje, jsou právě předsudky. 

"Kořeny některých stereotypů sahají až do 19. století a časů legendární anglické ošetřovatelky Florence Nightingaleové, jejíž působení muže z oboru vytlačilo," vysvětluje Pavel Boháček. Ale druhým dechem dodává, že její "objev" základních principů úspěšného zotavování zachraňuje lidem životy dodnes.

Byla to právě Nightingaleová, která si − na mužích, politicích i lékařích − prosadila péči, jež se opírá o dostatek jídla a pití, o čisté prostředí, teplo a bezpečí. V období krymské války, kterou vedlo carské Rusko proti Osmanům v letech 1853 až 1856, šlo o revoluční změnu v přístupu, která snížila úmrtnost vojáků o vysoké desítky procent.

"V téže době se ale začalo hovořit o 'hrubých mužských rukou', které se k péči o nemohoucí nehodí, ačkoliv do té doby mužům, například mnichům, nikdo na ruce nehleděl," připomíná Pavel Boháček, podle nějž veřejnost žije v liché představě, že i skvělá zdravotní sestra musí v nemocnici vydržet všechno, protože by se jinde neuchytila.

"O lidi s osobní integritou i vysokou odborností je v soukromé sféře rvačka. Přetahují se o ně farmaceutické společnosti, sestry se mohou stát konzultantkami nebo učitelkami," říká Pavel Boháček, který však o cestě mimo obor neuvažuje. V Ústřední vojenské nemocnici není jako muž sestra zdaleka jediný, motivuje ho také kladná odezva na popularizační činnost jeho blogu Men in Nursing.

Kvůli jeho snaze dosáhnout nejvyššího možného vzdělání v oboru i zjevné náklonnosti k poznatkům z antropologie, historie nebo třeba medicínské diplomacie se vtírá otázka, zdali mu současná náplň práce časem nepřestane stačit. "Kdepak, opravdu ji mám rád. Ale časem bych se viděl třeba ve výzkumu."

Petr Cvaniga

Rodiče jsou rádi, když vidí chlapa

jarvis_5c08f343498e6a73a0cc4b6e.jpeg
Z Petra Cvanigy dělá přítomnost v prostředí, jemuž z různých důvodů dominují ženy, „malou celebritu“.
Foto: Pepa Dvořáček

Přecitlivělostí na tituly netrpí ani osmadvacetiletý učitel v soukromé mateřské škole Nikolajka na pražském Smíchově. "Pro děti už jsem byl strejda, pan učitel, teta i Petra," usmívá se příjemně sebeironický pedagog Petr Cvaniga, jehož přítomnost v prostředí, jemuž z různých důvodů dominují ženy, z něj podle vlastních slov dělá "malou celebritu".

Není však vyloučeno, že Petr Cvaniga by učitelskou celebritou byl, i kdyby se stavy obou pohlaví v mateřinkách vyrovnaly. Děti za ním táhnou ve smečkách, a to i ty nejmenší, jejichž zábava se čas od času omezuje na prosté otevírání a zavírání dveří. Cvaniga to s batolaty umí − sám má dvě doma. A navíc: ne každý pedagog skládá pro své svěřence vlastní písně, přičemž jedna z vánočních besídek, na nichž se podílel, vyrazila dech i těm, kdo onoho večera neměli vyšší ambice než ocenit děti za to, že zvládly bez pláče doklopýtat na improvizované jeviště.

Petr Cvaniga, druhdy nadějný atlet, s jednou z žaček ze třídy pro největší děti secvičil vlastní duet. Píseň, která měla několik slok, nebyla dětská − šlo o dojemný dialog mezi dvěma přáteli, jejž Cvaniga doprovodil na kytaru. Hudební nástroj vyrobil učitelův mladší bratr, který ve smíchovské školce také několik týdnů vypomáhal − a možná se jednou pustí na stejnou dráhu.

"Málokterého kluka ve čtrnácti letech napadne, že by měl nastoupit na pedagogickou školu, protože se možná jednou bude chtít věnovat dětem," načíná mladý učitel úvahu o tom, z jakého důvodu je poměr "tet" a "strejdů" v mateřinkách v odhadovaném poměru 99:1 ve prospěch žen.

"Odjakživa jsem se cítil zodpovědný za svého mladšího sourozence, možná i proto mi byla práce s dětmi blízká," vysvětluje pedagog, který pochází ze čtyř dětí. Stejně jako zdravotní sestra Pavel Boháček zmiňuje i Petr Cvaniga ekonomické důvody, proč se muži do podobných zaměstnání nepouštějí: plat v některých státních zařízeních se může pohybovat i kolem 13 tisíc čistého. V soukromých školkách pracuje Cvaniga pátým rokem a před tímto zaměstnáním jiný obor − s výjimkou výpomoci v posilovně − nezkoušel.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Na jakou pracovní zkušenost vzpomíná Petr Cvaniga nerad?
  • Co poradil Zbyňkovi Šeborovi Pavel Tigrdi, když řešil, zda se má vrátit zpátky do Československa?
  • A jak se z něj stal "pan chůva"?
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.