V Bosně se lidé nezbavili válečných traumat. Už jsem nechtěl poslouchat, kdo komu zapálil dům, říká v Česku žijící čapkolog Hasan Zahirovič

Před asi třicítkou posluchačů v potemnělé místnosti stojí usměvavý muž středního věku. Za ním se na promítacím plátně objeví černobílá fotografie pořízená okolo roku 1900. Zachycuje rodinu. Za poněkud zachmuřenými rodiči stojí trojice sourozenců Čapkových. Svažují se zleva doprava od nejstarší Heleny až po nejmladšího Karla.

"Odmalička nebyl zdravotně v pořádku, maminka ho opečovávala a sourozenci se o něj museli starat. To si umím představit. My byli doma také tři a maminka mě vždy ochraňovala," vypráví přednášející Hasan Zahirović. Jeho čeština je takřka bezchybná. Rodák z Bosny a Hercegoviny přišel do Česka před dvanácti lety. Během nich do detailů nastudoval Čapkův život i dílo. Jeho zájem ocenili i členové Společnosti bratří Čapků, kteří před osmi lety Zahiroviče pozvali do svého výboru.

Přednáška na téma Obyčejný život Karla Čapka, kterou měl Zahirović přednedávnem v Národní galerii, byla poslední doprovodnou akcí výstavy o spisovatelově zálibě v orien­tálních kobercích. Hasan Zahirović na ní o Čapkovi mluvil s nakažlivým nadšením. Některé okamžiky Čapkova života jsou navíc Zahirovičovi osobně blízké. Nejen vztah matky a syna, ale také hrozba války a v Zahirovičově případě rovněž válečná zkušenost.

Západ je jinde

Hned po přednášce zamíříme s Hasanem Zahirovičem do kavárny, ale náš hovor se rozproudí už ve výtahu Veletržního paláce. Zahirović je otevřený a bezprostřední. Stačí jen naťuknout téma − proč odešel do Česka, jak prožil válku, jak se dostal k Čapkovi − a vynoří se moře událostí.

Narodil se v roce 1975 na severu Bosny v městečku Brčko. Za řekou Sávou, která Brčko ze severní strany vymezuje, se už rozkládá Chorvatsko a necelou hodinu cesty směrem na západ leží Srbsko. Šťastné dětství prožil Zahirović v době jugoslávského polovičního kapitalismu, který Čechoslováci obdivovali během letních dovolených v přímořských letoviscích. Na to si pamatoval i jeho otec, který syna v roce 2006 od pobytu v Česku odrazoval. Varoval ho, že tam panuje chudoba. "Já mu oponoval, že to platilo možná v 80. letech, ale později se naopak Česká republika stala pro nás Západem," popisuje Zahirović změnu poměrů.

Zavinila to zejména občanská válka, která v etnicky a nábožensky nejednotné Bosně vypukla v roce 1992. Vyvolalo ji referendum o nezávislosti na jugoslávské federaci. Zatímco katoličtí Chorvaté a bosenští muslimové, k nimž patřila i Zahirovičova rodina, požadovali nezávislost, pravoslavní Srbové se postavili proti a referendum bojkotovali. Vzhledem k tomu, že tvořili pouze menšinu obyvatelstva, nemohli výsledky hlasování zvrátit. Krátce po jejich vyhlášení vypukly potyčky, které brzy přerostly v ozbrojené střety. V nich měli dlouho navrch Srbové, jež zpočátku podporovala jugoslávská armáda. Hasanu Zahirovičovi bylo tehdy 16 let.

Už pár týdnů před tím, než se konflikt rozhořel, zaznamenal hádky mezi spolužáky z pravoslavných a katolických rodin. Do té doby nikoho nezajímalo, kdo je jakého vyznání.

Potom se objevily na pomníku partyzánů z druhé světové války urážející nápisy jako "Srbové na vrby". Žáci je museli v hodinách výtvarné výchovy čistit.

Kdy začne válka?

Mnohé Zahirovičovy vzpomínky na válečná léta jsou jen útržky vystupující tu a tam z mlhy paměti a nočních můr. Patří k nim třeba situace, kdy leze po stromě a volá ho maminka, protože se blíží letadla. Ta nízkým průletem v tu ránu rozvibrují všechno kolem včetně dospívajícího kluka ve větvoví. Nebo se Hasanovi občas vrací, jak leží ve strouze a vedle něj je mrtvý člověk, ale o koho jde, už si nevybavuje. Viděl umírat lidi a pomáhal je pohřbívat, všichni prý museli přiložit ruku k dílu, starší muži se účastnili bojů a mrtvým neměl kdo posloužit.

Zahirovičovi a jejich příbuzní začátek války očekávali. Několikrát se rodina sešla v domě, který měli na venkově za městem. Vždy tam strávili dva tři dny, ale když se nic nedělo, vrátili se domů do Brčka. Až jednou zabrali město vojáci. Nebyli místní, přijeli ze Srbska.

"Rozdělilo nás to − matka, já, starší bratr a mladší sestra jsme zůstali na venkově, tetičky a strýcové ve městě. Mezi námi se vytvořila fronta," vzpomíná Zahirović, jehož otec už před válkou a také první rok ozbrojeného konfliktu pracoval v Německu. Rodiče uvažovali o tom, že tam za ním matka s dětmi odjede, ale protože nejstarší syn, Hasanův bratr, byl už registrován u místní federativní samosprávy jako voják, zůstali v zemi. "Máma řekla, že neuteče se dvěma dětmi a třetí nenechá ve válce. Proto mě Čapkovo drama Matka tolik oslovilo a bylo jedním z prvních, které jsem přeložil do rodného jazyka. Nechápu, jak to mohl Čapek tak pravdivě napsat," míní Zahirović.

V protiválečném díle navíc poznává sám sebe, a to v postavě nejmladšího Toniho, křehkého básníka, jehož nechce hlavní hrdinka do války zpočátku pustit. "Máma se ke mně chovala stejně. Vždy říkala, že ani neudržím pušku."