Liliana Pham, umělkyně a žena mnoha talentů
Foto: Liliana Pham
Je jí čtyřiadvacet, ale díky svému talentu už stihla načít přinejmenším tři kariéry: modelky, módní návrhářky a fotografky. První dvě jsou passé, na té třetí ani přes působivé výsledky nelpí. "Ale zatím je to na dobré cestě," říká.

Na rodný Most si příliš nepamatuje. Když se s rodiči a bratrem stěhovali do Klatov a pak do Mariánských Lázní, aby se rodině lépe podnikalo, byla ještě batole. Chvíli si proto nechá vyprávět, jaké to v severočeských Sudetech dnes je; zvlášť v zimním počasí se člověk pohledem na uhelnou pánev příliš nepotěší. Není však vyloučeno, že povídání o městě, které se k éterické Lilianě Pham hodí asi tak jako drezúra k jednorožci, je zajímavější pro toho, kdo se na ni dívá.

"Vy jste věděla, že tu pracují Vietnamci?" ptá se překvapená, když vchází do karlínského Havran Café, kde se setkáváme. Stěny podniku lemují její středoformátové fotografie pořízené na kinofilm. S jiným médiem Liliana Pham nepracuje, protože prý nerada přispívá k digitálnímu smogu.

reklama

Ze zdí na nás shlížejí černobílé portréty dívek a mladých žen, z nichž některé by obstály jako modelky v magazínech takzvané vysoké módy − Lilianiny múzy jsou charismatické, ale nikoliv sladké. Jejich výraz si divák zapamatuje. Tu je k vidění typ francouzské herečky Charlotty Gainsbourgové, jinde zase femme fatale podobná zasmušilé tmavovlásce ze snímků Josefa Sudka.

Když se fotografčině překvapení nad přítomností vietnamského personálu podivím, protože se mi zdálo, že v Havran Café vystavuje právě díky jakési národnostní přízni, Liliana Pham mi vysvětlí, že jde o shodu okolností.

jarvis_5c124a72498e6a73a1fe0bef.jpeg
Foto: Liliana Pham

"V den, kdy skončila má výstava ve vietnamské kavárně AntHill, mi zavolali právě odsud," říká dívka, která svou první modelku oslovila zhruba před rokem a půl − vyhlídla si ji při návštěvě podniku rychlého občerstvení. Věděla, že jako začínající fotografka bude mít dost práce sama se sebou, a nechtěla složitě "řídit" profesionálku s vlastními představami o tom, jak by mělo focení probíhat. Políčka prvního exponovaného filmu však Lilianu Pham při prohlížení rozplakala − uklidnila se až u posledního okénka.

"Fotka, kterou jsem objevila na samém konci, dodnes patří k mým nejoblíbenějším. Díky ní jsem si řekla, že možná má cenu něco zkoušet," usmívá se a ukazuje mi černobílý portrét dlouhovlasé dívky s copem, v reálu nejspíš zrzky, se zarputilým výrazem ve tváři. Emoce jsou ostatně pro portréty Liliany Pham charakteristické. "Dívka z McDonald's" byla dobrou volbou, stejně jako snaha nearanžovat ji "na krásno".

Soustava takzvaných příznivých náhod a schopnost nechat věci plynout jsou ostatně pro příběh Liliany Pham charakteristické. Ptám se jí například, čím se živí − výstava v kavárně je sice prodejní, ale bylo by překvapivé, kdyby díky ní zaplatila složenky.

"Před měsícem jsem dala výpověď v práci, takže teď trochu čekám, co bude," říká mladá žena a po jistém naléhání dodá, že poslední dva roky pracovala jako grafička. Obor sice nestudovala, ale − úplnou náhodou − jí taky jde. "Zpočátku jsem uměla jen trochu s Photoshopem. Byla to ovšem jediná věc, na kterou se mě u pohovoru zeptali."

Krása je prázdná

V časech, kdy se o kariérách hovoří hlavně v souvislosti s pojmy, jako je odhodlání či zaměření na dlouhodobé cíle, působí setkání s Lilianou Pham jako zpráva z jiného vesmíru. To, že mezi jednotlivými obory přechází s lehkostí a prokládá je několikaměsíčními brigádami různých typů, například obsluhou v čínské restauraci ve Švýcarsku, však neznamená, že jim nevěnuje dostatečné úsilí.

jarvis_5c124a72498e6a73a1fe0bf3.jpeg
Foto: Liliana Pham

Studiu oděvního designu, kvůli němuž odešla z Mariánských Lázní do Prahy, se věnovala od skončení povinné školní docházky. Navrhovat a šít se učila na Střední průmyslové škole oděvní v Praze, po ní následovala vyšší odborná škola obdobného zaměření. Studia mladá návrhářka završila − byť neformálně − několika návštěvami Univerzity užitého umění ve Vídni.

"Do školy jsem chodila ráda, ale po měsíci mi začalo být jasné, že návrhářství už se dál věnovat nechci," vzpomíná na to období finalistka soutěže Red Cut z roku 2014, která pod vedením Liběny Rochové vytvořila rudé šaty inspirované příběhem japonské korunní princezny Masako. Se stejným modelem zvítězila také v jedné z kategorií Národní ceny za studentský design v roce 2015; táž róba se objevila rovněž na Mercedes-Benz Prague Fashion Weekendu.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Jak na ni působil "svět krásy", když pracovala jako modelka?
  • Podporovali ji vždy rodiče v tom, co si umanula?
  • Čemu se chce věnovat dál?
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.