Šli po Karlově mostě opřeni jeden o druhého a vypadali, jako by se takhle pohybovali už odjakživa. Jeden organismus, jedna duše i jeden mozek, ale dvoje ústa, čtyři ruce i nohy. Dvě zrychleně bijící srdce s touhou vyprávět tomu druhému vše na světě, každičký zážitek, který se mu stal nebo se stát mohl. Úplně všechno, co srdci na mysl přišlo. Samozřejmě, vypravěč ví, že srdce žádnou mysl nemá a je to pouhý sval, ale oni to tak cítili. Jejich duše splynuly a to je stav, v němž se mysl náhle ocitá v srdci a mozek zůstává podivuhodně vyprázdněn. Je opuštěn svým nositelem a vyčkává na dobu, kdy bude znovu naplněn a člověk se opět začne chovat rozumně. To ale nebyl jejich případ.

Tomuto mladému páru, zaklesnutému nyní do sebe a opírajícímu se jeden o druhého, to bude nějakou dobu trvat. To bylo zřejmé každému, kdo je na štědrovečerní procházce potkal. Ještě na vysvětlenou, lidé potkávali je, ale oni nepotkávali nikoho. Viděli sice postavy procházející kolem nich samotných, ale do obličejů jim nehleděli a ve vteřině zapomněli i na to, že vůbec kohosi spatřili. Nebylo to zajímavé. Byli tu pouze jeden pro druhého.

Prošli mosteckou bránou a po pár metrech zabočili doprava do Mostecké pekárny, odkud se linula vůně čerstvého pečiva, vánoček a vanilkového cukroví. Za pár korun si koupili dva sýrové rohlíky a pomalým tempem vyšli z obchodu na zasněženou ulici. Na chodníku bylo jen pár lidí, a tak mohli pokračovat v procházce směrem k Pražskému hradu zase jako jeden organismus složený ze dvou lidí. Na rohu se ještě podívali do vývěsky kina U Hradeb a pokračovali kolem Malostranské kavárny nahoru do Nerudovy ulice. Cestou potkali pouze pár malostranských domorodců, kteří se klouzali po zmrzlém chodníku jen tu a tam posypaném hnědočerveným pískem.

Těsně pod Pražským hradem se zastavili před hospodou U Dvou slunců a pohlédli vzhůru. Kolem světel se tiše snášely veliké vločky a stíny v několika osvětlených oknech ukazovaly, že se blíží večer všech večerů. Ten nejkrásnější a nejromantičtější v celém roce − večer plný štědrosti. Přivedl ji pod akát, jediný strom v okolí, a políbil na ústa. Oba se usmáli. Přitiskla se k němu, rozepnula dva knoflíky svého flaušového kabátu a jeho zmrzlé ruce zastrčila až kamsi pod huňatý vlněný svetr od babičky a také pod košilku. Tiše vykřikla, když se jí dotkl zmrzlými prsty.

Zbývá vám ještě 40 % článku

Co se dočtete dál

  • Co si dva milenci šeptali do ucha?
  • A co si opakuje muž po padesáti letech?
  • Kdy se dva mohou stát jedním?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se