Obávám se, že ti nejlepší ze studentů, kteří odešli na školy v zahraničí, tam už zůstanou, a lituji toho. Budou nám tu všem chybět.
Foto: Shutterstock

I když je to dávno, pamatuji si to jako dnes. Vyšla ze dveří staré, formolem zapáchající posluchárny a z očí se jí řinuly slzy. Byl to velmi formální okamžik, a přesto si na té chodbě neodpustila hlasitou větu: „Bylo to hrozný,“ a ještě přidala peprnou nadávku.

Další na řadě jsem byl já. Vstoupil jsem do velké, důstojně vypadající místnosti, kde pod tabulí seděla trojice zkoušejících. Právě oni měli rozhodnout, zda budu přijat na lékařskou fakultu, anebo na dva roky obleču uniformu a poté se ke studiu na vysoké škole už nejspíš nikdy nedostanu. Ti tři rozhodovali o mém dalším osudu.

reklama

Listovali v jakýchsi lejstrech, a tak jsem se bez vyzvání posadil na židli před nimi. Menší, téměř holohlavý muž začal mluvit, aniž by na mne jen na okamžik pohlédl.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.