Přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky v pražské Fakultní nemocnici v Motole Roman Chmel
Foto: Honza Mudra

Říká, že loni nezažil nic, co by ho zvedlo ze židle a zásadně překvapilo, naštvalo nebo extrémně potěšilo. "V mém oboru se ani neobjevila žádná nová a převratná léčebná či diagnostická metoda, ale myslím si, že jsem manažersky dospěl a víc se dovedu vcítit do pocitů a postojů svých spolupracovníků," vysvětluje přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky v pražské Fakultní nemocnici v Motole.

Roman Chmel v této funkci de facto působí od roku 2016, kdy se také společně s docentem Jiřím Froňkem a řadou dalších spolupracovníků z IKEM a motolské nemocnice podílel na první transplantaci dělohy v České republice. Byla to tehdy teprve čtrnáctá pacientka na světě, která tento náročný zákrok podstoupila, a pražský tým se tak zařadil k několika málo špičkovým pracovištím, jež se touto složitou léčebnou metodou zabývají. Dnes mají čeští specialisté na kontě už 10 transplantací.

reklama

Když loňský rok popisujete jako víceméně poklidný, mohu si to vysvětlit tak, že už se transplantace dělohy pro vás stala běžnou operací?

V roce 2016 to byla úplně nová zkušenost. Nechci říct, že teď je to rutina, ale už víme, do čeho jdeme. Transplantovali jsme zatím pět děloh od žijících dárkyň a pět od zemřelých, stejný počet nás ještě čeká. Musím ale zdůraznit, že klinická studie není jen o operaci, zahrnuje i komplikované předtransplantační vyšetřování, dlouhodobou pooperační péči a nakonec umělé oplodnění, těhotenství a porod císařským řezem. V součtu se jedná o časově náročný několikaletý proces. Není snad den, abych alespoň jednou neřešil problém související s našimi transplantovanými mladými dámami a nekomunikoval či nediskutoval s kolegy z týmu nebo s naší skvělou koordinátorkou.

Narodilo se už nějaké děťátko?

Studie běží, a tak nemůžeme ještě ventilovat úspěšnost metody. Mohu jen zveřejnit dílčí úspěch − těhotenství jsme již dosáhli. Když to shrnu, provedli jsme v rámci studie zatím asi třetinu z celkového počtu odhadovaných tzv. embryotransferů, což je přenos zárodku do transplantované dělohy, a v průběhu roku očekáváme další těhotenství. Naši studii s 20 pacientkami bychom mohli ukončit přibližně za pět let a poté můžeme prezentovat procento úspěšnosti.

Ani jedna z žen, jíž jste transplantovali dělohu, nemůže otěhotnět přirozenou cestou?

Nemůže, protože netransplantujeme vejcovody, ty jsou kvůli porušení inervace při jejich odnětí již fakticky nefunkční. Naše pacientka po transplantaci dělohy může otěhotnět jen cestou umělého oplodnění. Příjemkyně jsou proto vybírány po poměrně složitém screeningu, musí být ve výtečné fyzické i psychické kondici, absolvují řadu testů a musí mít také zamražených alespoň 10 embryí pro oplodnění. To se může realizovat až v jistém odstupu od operace.

Roman Chmel

Hned po ukončení studia na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze nastoupil v roce 1989 do motolské nemocnice a působí tam dodnes, poslední dva roky je přednostou tamní Gynekologicko-porodnické kliniky a zároveň vyučuje na 2. lékařské fakultě UK.

Více než 20 let se specializuje na urogynekologii, tedy věnuje se diagnostice a léčbě ženské močové inkontinence a rekonstrukčním operacím poklesu dělohy a poševních stěn.

Od roku 2016 se spolu se svým týmem a týmem docenta Jiřího Froňka z IKEM podílí na experimentální studii transplantace dělohy, do níž bylo zahrnuto 20 českých pacientek. Pražští specialisté se této náročné léčebné metodě věnují jako jedno z mála špičkových pracovišť na světě.

Roman Chmel je také autorem řady odborných i populárně-vědeckých publikací. Má jednu dceru a dva syny. Rád sportuje, jen basketbal, svou dlouholetou vášeň, v poslední době vyměnil za tenis.

Může žena využít i dárcovských spermií?

Do naší studie vstoupily stabilní partnerské páry, které touží po geneticky vlastních potomcích, takže darovaná vajíčka či spermie nepřipadají v úvahu.

Vaše studie se týká 20 mladých žen, které jste velmi pečlivě vybírali. Kolik žadatelek o tuto léčbu tedy máte celkově, nebo byste mohli mít?

Jak vyplývá z některých studií, v Evropské unii dnes žije okolo 200 tisíc žen v plodném věku, které by chtěly otěhotnět, ale z různých důvodů nemají dělohu. Jde o ženy, jež se například dříve léčily kvůli zhoubným či nezhoubným nádorům dělohy, která jim byla v rámci léčby odoperována, ale také ženy s vrozenou vadou nebo absencí dělohy.

Kolik takových žen žije v Česku?

Pokud bychom vzali v úvahu jen skupinu žen s vrozenou absencí dělohy, v Česku se podle statistik narodí ročně 10 až 15 takových děvčátek, takže "portfolio" potenciálních žadatelek z posledních 10 až 15 let by mohlo představovat asi 150 mladých žen, z nichž část by mohla volit tuto léčebnou metodu. O transplantaci se samozřejmě zajímají i jiné skupiny žen, ale kvantifikovat jejich zájem si nedovolím, byla by to jen spekulace.

V roce 2016 byla česká transplantace dělohy čtrnáctou na světě. Kolik takových operací se od té doby uskutečnilo celkově?

V tuto chvíli je to přibližně 45 transplantací, tři čtvrtiny děloh byly od žijících dárkyň.

Pokud vím, nejvíce zkušeností mají švédští lékaři.

Ve Švédsku provedli sérii devíti transplantací v roce 2013 − a teď přidali další čtyři. V Česku máme zatím 10 zákroků, stejný počet udělali Američané v Dallasu. Pak už jde jen o jednotlivé případy: jedna transplantace v Brazílii, jedna v Srbsku, Turecku, Saúdské Arábii − ta byla úplně první na světě v roce 2000 −, v Německu dvě…

Na transplantacích spolupracujete s týmem docenta Jiřího Froňka z IKEM, kde se také operace uskutečňují. Proč je neděláte sami v Motole?

V Motole máme sice s transplantační a následnou léčbou také zkušenosti, přednosta III. hirurgické kliniky profesor Robert Lischke úspěšně řídí program transplantace plic, ale IKEM je přece jen specializovanější nemocnice plná zkušených odborníků a týmů.

Chcete-li jít do transplantace dělohy, musíte mít svižně operujícího a zkušeného cévního a transplantačního chirurga, a těch není ani ve světě na rozdávání. Docent Froněk je jedním z nich. Díky racionální dělbě práce a špičkovému chirurgovi tedy zvládáme operaci poměrně rychle, až se kolegové ze zahraničí diví. Například švédští průkopníci metody odebírali dělohu od žijící dárkyně 10 až 12 hodin, náš tým to zvládá za polovinu času. A to je s ohledem na zdraví dárkyně i příjemkyně velmi důležité.

Vzpomínám si na svého prvního primáře: jeho děti o něm říkaly, že tatínka sice znají, ale je buď v práci, nebo spí. Tak jsem to měl zvláště v prvních dvaceti pracovních letech i já.

Mimochodem − kdo vlastně s tímto nápadem v Česku přišel? Vy, nebo docent Froněk?

Nápad měl určitě docent Froněk. Ale nakonec rozhodla souhra náhod. Sešli jsme se jako spolužáci v manažerské škole, studovali jsme oba program MHA − Master of Healthcare Administration − a ve volném čase jsme si povídali kromě jiného o myšlence transplantace dělohy. Docent Froněk ji chtěl uskutečnit a zajímaly ho všechny její aspekty, zejména otázka potenciálních pacientek. O nich jsem věděl zase já, protože většina mladých českých žen s vrozeně chybějící dělohou dříve nebo později dorazí právě na naše pracoviště a my je léčíme.

Musel vás pan docent přemlouvat?

Musel. Byl vytrvalý a přesvědčivý a já nakonec podlehl.

Proč jste tak váhal?

Zpočátku se mi to zdálo komplikované především organizačně, což se také potvrdilo. Nicméně jsem rád, že jsme do toho šli, i když jsem stále opatrný v odhadu závěrů. Přestože se už ve světě narodily děti po transplantaci dělohy, je to stále jen fáze klinických studií. Celkově 45 provedených transplantací je velmi malý počet a nelze z něj dedukovat, zda bude, řekněme, za 10 let tato metoda funkční léčbou neplodnosti, či nikoliv. Ještě nějakou dobu to bude prostě pořád experiment.

Co ten experiment znamená pro vás osobně?

Mnoho let se věnuji urogynekologii, stále mě to baví, proto to také dělám, ale samozřejmě problematika transplantace dělohy je něco jako neprobádané území. A to přitahuje. A když už ta otázka byla vznesena, je třeba na ni odpovědět.

Jak dlouho bude trvat, než dojdete k jasnému závěru?

V medicíně není 10 let žádná míra. Spousta léčebných metod vypadala velmi nadějně, ale nakonec zapadly. Neodvážím se tedy soudit. Domnívám se, že kdyby tato experimentální léčba docílila během pěti až deseti let přibližně míry úspěšnosti, jakou má například léčba neplodnosti pomocí tzv. umělého oplodnění, tedy řekněme 30 až 40 procent, bylo by to dobré. 

Přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky v pražské Fakultní nemocnici v Motole Roman Chmel
Foto: Honza Mudra

Ale jestli si dobře pamatuju, Švédové už v roce 2016 měli šest narozených dětí na devět transplantací…

… a byl to zázrak! To se nikomu jinému zatím nepodařilo a myslím si, že to ani Švédové sami neočekávali. Dnes už realizují druhé kolo klinické studie, a to s pomocí robotické chirurgie, ale další čísla zatím nezveřejňují. Ostatní výsledky tak optimistické bohužel nejsou: první transplantované pacientky − jedna v Saúdské Arábii a druhá v Turecku − dítě dosud nemají, v dalších zemích jde také zatím spíš jen o mírný optimismus.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Stíhá být ještě na porodním sále?
  • V čem závidí ženám?
  • A lituje toho, že nezvládl workoholické nasazení skloubit s rodinou?
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.