Firma Nanovo původně opravovala a prodávala jen kousky zakoupené v antikvariátech, dnes renovuje starý nábytek i na zakázku.
Foto: Jan Rasch
Vlna zájmu o všechno, co je retro, vrací staré věci zpátky do oběhu. Od kožichů přes nábytek až po vysloužilé nádobí.

Možná za dnešní zájem o starší předměty může Česká televize. Už před jedenácti lety začala vysílat cyklus nazvaný Retro, který se zabývá životním stylem v socialistickém Československu. Ve stejném období se navíc odehrávají osudy hrdinů seriálu Vyprávěj. Ženy v drdolech a muži ve zvonových kalhotách si v něm vybavují obýváky sektorovým nábytkem, popíjejí ze skleniček typu duritka a touží po Škodě 100.

Aby se postavy mohly pohybovat v jakémsi muzeu reálného socialismu, sháněli tvůrci rekvizity také v domácnostech. I když spousta lidí hned po listopadu 1989 vyměnila staré věci za konečně dostupné zboží ze Západu, socialistický nábytek, dekorace nebo elektronika se přesto v rodinách dochovaly v hojném počtu. Zjistili to také zakladatelé firmy Nanovo, když před sedmi lety začali staré věci vykupovat, opravovat a znovu nabízet k prodeji.

reklama

Použitým věcem prodlužuje život i firma Český smalt. Opotřebované formy na bábovky a beránky nebo vysloužilé pekáče po babičce dokáže zrenovovat tak, aby sloužily další desítky let.

Stejně dlouho mohou posloužit i kožichy, zvlášť pokud dostanou díky Tamaře Suché nový střih a tím šanci obohatit šatník současné ženy.

Mink & Honey
Důkladně vyprášené kožichy

Přízemí prvorepublikové vily v pražských Dejvicích vede na dvou protilehlých stranách do zahrady. Prostor, který vyplňuje kuchyně spojená s obývacím pokojem a jídelnou, kaž­dodenně slouží čtyřčlenné rodině. Dvakrát do roka se ale promění v přehlídkové molo i zkušebnu kožichů. To když Tamara Suchá uspořádá malý happening a pozve na něj kamarádky a známé. Dámy se skleničkami prosecca plují prostorem a při tom si prohlížejí i zkoušejí nové modely. Ty vznikají ze starších kožichů, které jejich majitelé už nenosí. Pro Tamaru Suchou se však odložené svrchníky stávají materiálem, z něhož při navrhování kožichů vychází.

jarvis_5c36220d498ec86e3b378c4d.jpeg
Kdo si pořídí pravý kožich, měl by ho podle Tamary Suché pravidelně nosit, jinak kožešina vysychá a degraduje.
Foto: Jan Rasch

"Tuhle vestu jsem chtěla ještě zúžit," říká, když si obléká černého beránka bez rukávů. Zpočátku si prý myslela, že kožich prostě zabere po stranách, jako se to dělá u oděvů z látky. "Pak jsem pochopila, že to nebude tak jednoduché. Musí se postupovat podle toho, jak jsou k sobě kusy kožešin sešité," vypráví štíhlá žena s kaštanovými vlasy.

Původně vystudovala historii, ale celá 90. léta pracovala v reklamní branži. Díky tomu se seznámila se svým budoucím mužem, reklamním grafikem, s nímž má dvě děti. Móda Tamaru Suchou vždy bavila, leckteré oblečení zakoupené v obchodě si nechala upravit k obrazu svému.

Jednou potkala kamarádku oblečenou v původně pánském kožichu ustřiženém do pasu. Mělo to šmrnc a Tamaru Suchou svérázný model okouzlil. Začala se o kožešiny a kožichy zajímat. Sháněla staré nevyužité a vymýšlela, jak by se daly přešít, aby se staly součástí moderního šatníku. Radila se s kožešníky a část jejich dovedností časem pochytila.

K šatům i keckám

Nejméně po dvou desetiletích práce s kožešinami dokáže Tamara Suchá odhadnout, zda půjde ta která úprava provést. Přesto se jí občas stane, že si vymyslí něco, co kožešníci nejsou schopni realizovat. Kožešiny jsou prý na jednu stranu milosrdné, protože skryjí švy, na stranu druhou vyžadují respekt, pokud jde o délku nebo směr chlupů. Proto nelze jen tak někde kus odpárat a jinam ho přišít.

I to je důvod, proč Tamara Suchá nepředělává staré kožichy podle přání klientek. "Příliš by mě to svazovalo a já mám ráda naprostou volnost. Raději kožich vykoupím a přetvořím ho v něco nového, co si najde svoji zákaznici. Anebo také nenajde, to je riziko, které beru na sebe," říká s úsměvem zakladatelka čtyři roky fungující značky Mink & Honey. 

Tamara Suchá v jednom ze svých modelů.
Foto: Jan Rasch

Ceny jejích modelů se pohybují od několika tisícovek až po desítky tisíc korun. Zákaznice, které si přešitý svrchník pořídí, si ho ovšem nemusí brát jen k velké večerní róbě. "Kožich lze zkombinovat také s obyčejným svetrem a třeba i vhodnými keckami," vysvětluje Tamara Suchá s tím, že ve svých modelech běžně chodí nakupovat do supermarketu. Kožichy se tak snaží zbavit aury superluxusního zboží určeného výhradně pro "horních deset tisíc". Kdo si pravý kožich jednou pořídí, měl by ho podle ní pravidelně nosit, jinak materiál vysychá a degraduje. Pokud tedy Tamaře Suché někdo oznámí, že má doma dvacet let starý, skoro nenošený kožich, je to pro ni spíš varování než výzva k nákupu.

Kožíšek z norčích ocásků

Jak variabilní mohou kožichy být, je vidět v malé místnosti bez oken, která v bytě Suchých slouží jako úschovna hotových modelů. Jednu její stěnu zakrývá velké zrcadlo, podél dalších dvou visí na ramínkách řady kožichů. Mají různé barvy i různou strukturu, které se říká kresba. "Tenhle kožich je zajímavý tím, že je ušitý z norčích ocásků," hladí designérka tmavě hnědý kus oděvu, na němž se jasně rýsují pruhy. Světlá, šedivě žíhaná kožešina z mývala zase zdobí kapuci a část vnitřku tmavě zelené bundy.

Tamara Suchá se už setkala také s odmítavými reakcemi na svoji práci. Právo na názor odpůrcům zabíjení zvířat nebere, v případě kožešin je však podle ní diskuse zbytečně vyhrocená. "Je pokrytecké, pokud někdo horuje proti kožichům a přitom nosí kožené boty či pásky a konzumuje maso," říká. Kožešiny díky Tamaře Suché dostávají šanci sloužit déle, když už kvůli nim musela kdysi zvířata přijít o život. Zároveň připomíná, kolik škody na životním prostředí napáchá výroba umělých kožešin.

Svoje počínání neoznačuje ani jako podnikání, spíš o něm hovoří jako o rozšířeném koníčku. "Nedělám to kvůli závratnému zisku, který z toho nikdy nemůže plynout. Je to spíš způsob, jak se mohu kreativně uplatnit. Zkrátka mě to baví," konstatuje, když zavírá dveře svého kožešinového budoáru.

Nanovo
Nábytkový retropunk

Z čirého zájmu vznikla také firma Nanovo, kterou v roce 2011 založili dva vrstevníci Jiří Mrázek a Adam Karásek. Než se tak stalo, sbírali několik let předměty vyrobené převážně ve druhé polovině 20. století. Vadilo jim, že když si kus nábytku, elektroniku nebo třeba starý bicykl pořídili ve starožitnictví, museli několik měsíců shánět opraváře, kteří by předměty zrenovovali. A tak se rozhodli zájemce o staré věci tohoto martyria zbavit. "Řekli jsme si, že předměty necháme opravit a budeme je prodávat ve funkčním stavu," objasňuje původní záměr pětatřicetiletý Jiří Mrázek.

jarvis_5c36220e498ec86e3b378c51.jpeg
„Řekli jsme si, že předměty necháme opravit a budeme je prodávat ve funkčním stavu,“ objasňuje původní záměr pětatřicetiletý Jiří Mrázek.
Foto: Jan Rasch

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Jak bylo těžké pro Jiřího Mrázka vystopovat původního designéra komody U-453 Jiřího Jiroutku?
  • Proč je složité repasovat smaltované nádobí a kolik to stojí?
  • A kolik zakázek ročně odbaví firma Český smalt?
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.