Kde bernardýni dávají dobrou noc
Foto: Pepa Dvořáček
Život na hřebenech hor plyne jinak než ve městě. A na osamělých horských boudách se odehrává pozoruhodná mozaika životních osudů. Ať už je to klasická Luční nebo luxusně přebudovaná Erlebachovka.

Když dorazíme na opuštěné parkoviště v Peci pod Sněžkou, šofér Radim v bílém transportéru už na nás čeká. Zda je netrpělivý, však nejde odhadnout. Z výrazu jeho tváře lze vyčíst snad jen to, že bychom ho neměli naštvat. "Ještě se uvidí, jestli tohle vyjedeme," prohodí bez emocí a kývne směrem k Čerťáku, nejnebezpečnějšímu úseku cesty na Luční boudu. "Hlavně nesmí nikdo jet proti nám. Je to tam samej led, v noci to umrzlo," vysvětluje po chvíli a u dalšího řidiče, který nás právě míjí, si ještě ověřuje průjezdnost cesty.

Kromě toho, že Radim na Luční boudě žije a na horách se, jak sám říká, "motá už dlouho", se víc nedozvíme. Začíná být jasné, že lidé z horských bud toho o sobě moc prozrazovat nechtějí. V té chvíli ale nevadí, že Radim většinou mlčí. Stačí, aby nás jako ostřílený řidič dostal nahoru.

reklama

Po ledu se nakonec sklouzneme jenom trochu, cestou vyzvedneme ještě čerstvou uchazečku o místo servírky a za pár minut zastavíme u nejstarší horské chaty na hřebenech Krkonoš, která, jak poznamená fotograf Pepa Dvořáček, leží v měsíční krajině uprostřed ničeho. Už sto let.

Legendární krkonošské boudy se každoročně stávají cílem tisíců turistů. Některé si zachovávají tradiční tvář, ale například Erlebachova bouda se mění s dobou a čím dál víc připomíná spíš luxusní hotel.

jarvis_5c362a78498ec86e3b37d603.jpeg
Společníci Klára Sovová a Stanislav Beneš vedou Luční i Labskou boudu. Společnost jim dělá obrovský bernardýn Bohouš.
Foto: Pepa Dvořáček

O Luční i Labské boudě, jež obě provozují společníci a jednatelé akciové společnosti AEZZ Klára Sovová a Stanislav Beneš, platí spíš to první. Pokoje už sice dávno nejsou noclehárnami pro dvacet lidí a toalety rovněž nejsou společné, působivá atmosféra hřebenového útočiště uprostřed pustiny, které kdysi sloužilo i jako výcvikové středisko wehrmachtu a německého letectva, však zůstává dodnes stejná.

I cesta je cíl

Když ze vstupního prostoru Luční boudy vyjdeme do prvního patra a mineme recepci, ocitáme se v nejvýše položené české restauraci, 1410 metrů nad mořem. Klára Sovová už nás vyhlíží − místního maskota v podobě sedmaosmdesátikilového bernardýna Bohouše u nohou. Kromě personálu tu dnes večer nikdo není. "U nás je to trochu jiná dovolená, která není pro každého. Navíc není nejlevnější a je tu skoro pořád zima. Ale to ticho a svěží horský vzduch za to stojí," říká usměvavá tmavovláska a pomalu usrkává čaj.

"Určitě nejsme mainstreamová destinace. Ale pořád je spousta lidí, kteří tuhle trochu samotářskou a vykořeněnou atmosféru hřebenových bud vyhledávají," pokračuje. Labská bouda, druhé krkonošské stavení v rukou Kláry Sovové a Stanislava Beneše, je prý kupodivu přece jen trochu jiná − snáze přístupná a více turistická. "Tam dojdete v klidu po cestičce třeba i s kočárkem, žádný náročný okruh. Sem, ať jdete odkudkoliv, musíte zvládnout přes osm kilometrů v terénu," vysvětluje, proč je na Luční mnohem větší klid.

jarvis_5c362a79498ec86e3b37d607.jpeg
Luční bouda je typický hřebenový a těžko dostupný solitér, kde veškerý personál trvale žije.
Foto: Pepa Dvořáček

Oba spolumajitelé se vždy snažili zachovat tradiční principy, zároveň ale bylo nezbytné přistoupit k "vymoženostem" moderní doby. Proto má dnes Luční bouda pivovar, pivní lázně, wellness, sklepní sádky se pstruhy i nově zrekonstruované pokoje. "Lidé vyžadují komfort. Ortodoxní horaly a dobyvatele ztracené archy ale také umíme uspokojit a ubytovat se spacákem v noclehárně."

Co však majitelé měnit neplánují, je mnohdy až strastiplná příjezdová cesta. "Hosty zásadně přesvědčujeme, aby k nám zkusili dojít pěšky. Protože i cesta je cíl a to tady opravdu platí." Dopravu proto Luční bouda zajišťuje pouze v rozumné míře, aby nenarušovala přírodní procesy, zejména páření tetřevů.

Když se jelen opije

Klára Sovová pochází z Prahy a je původní profesí advokátka. Už přes patnáct let ale napůl žije v Krkonoších. "Jako malá jsem jezdila do Pece pod Sněžkou často, trávili jsme tu s rodiči víkendy. Když jsem v roce 2003 zjistila, že se prodává Luční bouda, okamžitě jsem se toho chytla," vzpomíná. Chata byla prý v hrozném stavu, tři roky zavřená a vypadala, že už "to nerozchodí". "První rok jsem sice myslela, že si lehnu vedle Rennera a umřu. Ale nakonec se to povedlo," ukazuje z okna na kříž připomínající jednoho z historických majitelů boudy Jakuba Rennera, který v roce 1868 umrzl v mlze jen pár metrů od stavení. A nebyl sám.

Ani ti, kteří hory dobře znají, nemusí v bílé tmě trefit domů. Na Luční například nechodí pošta od té doby, co umrznul poslední pošťák.

Přestože tichá krajina pokrytá sněhem a zalitá sluncem vypadá na první pohled pohodově a mírumilovně, stala se osudnou už mnohým smrtelníkům. "Dokonce i ti, kteří hory dobře znají, nemusí v mlze trefit domů. Je to život napůl v izolaci − tak třeba pošta nechodí od doby, co umrznul poslední pošťák," upozorňuje majitelka.

Není divu, že horské chalupy odjakživa slouží i jako záchytné body právě pro zbloudilé horaly. Součástí Luční boudy je navíc také jednotka Záchranné služby vrcholky hor, vybavená moderními defibrilátory, které mohou v nouzi zachránit život. "Představte si, kdyby tu hořelo. Trvalo by hrozně dlouho, než by se sem dostala Horská služba. Spolupracujeme i s ostatními chalupami, dokážeme toho docela dost," říká přesvědčivě Stanislav Beneš, spolumajitel boudy a zároveň náčelník záchranné jednotky, který právě přichází ke stolu.

Sám každé ráno naběhá kolem dvaceti kilometrů napříč horami za jakéhokoliv počasí − jednak aby vypotil kocovinu, jednak aby podal zprávy o aktuálním počasí a terénu. "Už je to pro mě droga, nedílná součást dne. Občas běhám i s vysílačkou. To když si nevidím na konec ruky," líčí. S Klárou Sovovou vede obě boudy už osm let. "Z legrace říkám, že jsem Standovi prodala tu horší půlku," směje se spolumajitelka a vysvětluje, že její společník má na starosti především provoz chat. Na Luční boudě v roce 2012 vybudoval také minipivovar Paroháč.

"Máme trochu zvláštní logo," prohodí Stanislav Beneš při pohledu na sklenici polotmavého piva IPA, kde je vyobrazený jelen s laní v poněkud choulostivém momentě. Přitom se údajně jedná o dvojsmysl. Oficiální a společensky přijatelné vysvětlení je takové, že laň táhne opilého jelena z hospody. "Neoficiální význam pochází z mých osobních zkušeností se ženami. Ale sranda musí být. Proto vzniklo i naše místní pořekadlo: Když ti žena s jiným skáče, dej si u nás Paroháče. Funguje jako terapie − stačí deset piv denně a je po problému," horlivě vtipkuje Stanislav Beneš a po očku pozoruje mladou ženu, kterou Radim přivezl na Luční spolu s námi.

jarvis_5c362a7a498ec86e3b37d60b.jpeg
Luční bouda je typický hřebenový a těžko dostupný solitér, kde veškerý personál trvale žije.
Foto: Pepa Dvořáček

Děláme to lidsky

"Přijela se podívat, do čeho jde. Tohle taky není práce pro každého. Bouda je v provozu celoročně, práce je tu plno, a proto tady personál přímo žije," přidává se Klára Sovová. Musíme uznat, že trávit veškerý čas na hřebenech Krkonoš zřejmě nebude profesní sen většiny uchazečů o zaměstnání. "Na druhou stranu je spousta lidí, kteří naopak nemají kam jít. Tak jim můžeme pomoci vyřešit tíživou životní situaci, když potřebují začít znovu, změnit prostředí nebo najít útočiště," pokrčí rameny.

Vzniká tak zajisté pozoruhodná mozaika silných lidských charakterů i milostných příběhů a není vůbec neobvyklé, že personál vysokohorských chat často tvoří páry. Třeba právě číšník a servírka za barem spolu putují od boudy k boudě už několik let. "Pocházíme z Mariánských Lázní a předtím jsme spolu pracovali na Labské, která je teď kvůli rekonstrukci zavřená. Tak jsme tady. Je to trochu kočovný život, ale nám je takhle dobře," pochvaluje si sympatická barmanská dvojice.

Jinak je prý ale o personál velká nouze. "Za socialismu tady bylo přes šedesát zaměstnanců a všichni do jednoho přišli z basy. Teď už je to výrazně menší podíl, ale stejně jsou to svým způsobem zvláštní osobnosti," pokračuje Stanislav Beneš. "My teda trestaní nejsme!" opáčí pohotově Klára Sovová. "Neboj, to přijde. Ale klid, na horách se to tak nebere," mávne její společník rukou.

Náročné je podle něj i nastavení systému a kapacity − někdy je potřeba obsloužit tisíc hostů, jindy třeba jen deset. "Jsme ale otevření dialogům, což dnes spousta hostů vyhledává. Když nejsou spokojení nebo mají něco na srdci, mohou bez obav přijít za námi. Chceme to dělat lidsky."

Na začátku nás všichni měli za blázny, že chceme balkony a velká panoramatická okna. Teď se nechávají inspirovat.

Druhý den už od rána probíhá přesně podle očekávání − cesta přes noc ještě víc umrzla, a jestli se šofér Radim včera tvářil nepřístupně, dnes je ještě vážnější. Dolů se pojede, až rolba rozseká led, jinak nemáme šanci. To se povede až před polednem a i přes nesmrtelný optimismus Stanislava Beneše a Kláry Sovové cestou zažijeme několik kritických okamžiků, kdy auto v příkrém sklonu neovladatelně klouže do lesa. Situaci překvapivě uklidní až Radim: "Hlavně žádnou paniku. Každý problém má řešení." 

Šofér Radim občas možná nahání hrůzu, jako ostřílený řidič si však poradí v každé situaci.
Foto: Pepa Dvořáček

Nejsme blázni

Jízda k Erlebachově boudě nad Špindlerovým Mlýnem je naopak bez problémů, ačkoliv na jinak udržované silnici leží silná vrstva čerstvě napadlého sněhu. "Nahoru v klidu vyjedete bez řetězů, žádný strach. Zvládli to dneska všichni," rázně nás v telefonu ubezpečuje milá recepční. A má pravdu. Pozvolné desetikilometrové stoupání lesem jde hladce a o pár minut později už parkujeme přímo před majestátní budovou, která spíš než historickou chalupu připomíná alpskou rezidenci.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.