Psycholog a teoretik umění Jiří Šípek
Foto: Pepa Dvořáček
Naději, která jde za každodennost, nemá každý. Jsou mezi námi velikáni, kteří dospějí k něčemu, co nás přesahuje, a spojí to s činem. Ale ani to ještě neznamená, že by dokázali udělat něco takového jako Jan Palach, hodnotí psycholog Jiří Šípek. "Přestaňme ho analyzovat, ať neztratí sílu," říká.

Když se 16. ledna roku 1969 na protest proti sovětské okupaci Československa polil benzinem a zapálil student historie Jan Palach, byl Jiří Šípek, dnes psycholog a pedagog na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, posluchačem jejího prvního ročníku. Z rozhovoru, který se mohl točit kolem psychologie sebeobětování, rozborů, proč se lidem oslabuje vůle k přežití, a zda není něco divného na tom, že někdo nese hůře osud celku než svůj vlastní, vzešla upřímná introspekce člověka, který ví, jaké to je, když se dějiny žijí a když se pak hodnotí. Jiří Šípek však nepoučuje. Jen připomíná, že o některých věcech je lepší přemýšlet − a mlčet.

Jak na vás smrt Jana Palacha zapůsobila?

Dramatickou situaci z 16. ledna jsem neviděl, ale pamatuji si, jak se klikatila dlouhá fronta lidí ze Staroměstského náměstí až ke Karolinu. Lidé chtěli Palachovi vzdát úctu. Po 50 letech si už člověk nevybaví ostré, bezprostřední pocity. Naše vzpomínky se rozmlžují a zůstává z nich spíš dojem, jejich stín. Vybavuje se mi však šok z toho, co se stalo. Já a mí spolužáci jsme Jana Palacha osobně neznali, byl z jiného oboru, a také byl možná starší.

reklama
Jiří Šípek

Psycholog a teoretik umění, v roce 1973 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, koncem 80. let působil také v Československé akademii věd. V roce 2002 se stal docentem v oboru sociální psychologie na FF UK, v roce 2014 získal titul profesora na Akademii múzických umění v Praze v oboru teorie a kritiky dramatických umění. Na FF UK dnes vyučuje základy klinické psychologie, etiku práce s lidmi, základy psychoterapie a diagnostiku dospělých. Je autorem či spoluautorem zhruba 20 odborných publikací.

Mluvili jste o tom na fakultě mezi sebou?

Ano, pořád. S mými vzpomínkami se také pojí pocit z té doby. Ještě na konci roku 1968 bylo možné se setkávat s intelektuálními velikány, jakými byl třeba filozof Jan Patočka, Václav Černý nebo šachový velmistr Luděk Pachman. Chodili jsme k nim na takzvané tajné semináře, byli jsme z nich vyplesknutí. Díky nim jsme dokázali nahlédnout, že to, co se kolem nás děje, není samozřejmé. Do chvíle, než se Jan Palach upálil, jsme žili v jakémsi mladickém vzrušení i romantickém vzdoru, ačkoliv nám bylo osmnáct devatenáct let a kloudně jsme neuměli pojmenovat, proti čemu vlastně protestujeme. Po jeho smrti jsme zůstali jako opaření a v hrůze, protože nám došlo, že skončila všechna legrace. Byla to tečka za jednou érou. Jan Palach byl psychicky naprosto zdravý člověk − věděli jsme, že pro to, co udělal, musel mít setsakramentsky dobrý důvod.

Jak vypadala situace na filozofické fakultě?

V hlavní budově, která je dnes na náměstí Jana Palacha, probíhala setkání v hlavní aule. Bývala nacpaná k prasknutí. Střídali se tam herci, novináři i někteří politici, my všechno hltali s otevřenou pusou. Pro mě osobně se tyto dojmy spojily také s tím, že jsem krátce předtím přišel do Prahy z malého města ve východních Čechách. Všechno bylo nové a Prahou šly dějiny. Pak se v Československu prudce změnily poměry. Vedení státu do toho šláplo, fakultu potkaly personální změny.

Československá veřejnost dostala s odstupem šesti měsíců dvě obrovské rány. Nejdřív zažila srpnový vpád sovětských vojsk a konec nadějí pražského jara, pak ji šokovala smrt Jana Palacha, která musela vzít zbytky iluzí i těm, kdo se snažili od dění izolovat. Představuji si, že v takové chvíli se lidé dívají do budoucnosti jako na pustý horizont a nejistota, zda bude hůř, nebo líp, je drtivá. Jak se s takovými situacemi společnost vyrovnává?

Zajímalo by mě, co by na tuto situaci říkali politologové a sociologové. Nemyslím si, že je na to jednoznačná odpověď, ale jedna se nabízí. Sám jsem to ostatně zažil. Společnost se přizpůsobila, protože taková byla její realita. Umím si představit, že to zpětně někdo zhodnotí jako zbabělost − dvakrát dostanu do nosu, dvakrát neudělám nic. Sám o tom přemýšlím: co jsem měl nebo neměl udělat? Neumím na to odpovědět. Prostě jsme dál chodili do školy, pili pivo, mluvili o tom, co se děje, jakkoliv ironicky to dnes zní. Stejně jsme to v celé šíři nechápali, takovým událostem zpětně pomůže až historie, která je zasadí do souvislostí. Nebo si je v ní najdeme.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.