Profesor literatury, uznávaný esejista a spisovatel Mark Slouka
Foto: Pepa Dvořáček
Ameriku nepřestal mít rád, ale některé věci už nechtěl snášet. Mark Slouka žije rok a půl v Praze, právě dopsal další román a zdá se být šťastný.

Narodil se v New Yorku, ale vzpomínky má české. Po česku totiž jeho rodiče vedli domácnost a slavili také všechny svátky. Na Vánoce byl vždy kapr a cukroví, na Velikonoce beránek a v knihovně nikdy nechyběly české pohádky. "Dlouho jsem věřil, že Československo je země, kde jsou hluboké temné hvozdy a vodníci přebývají v každém rybníku," směje se dnes. Jeho otec, brněnský politolog, spisovatel a redaktor Lidových novin tak tak stihl v roce 1948, po komunistickém převratu, odejít se svou ženou ze země. Mark Slouka se narodil až deset let poté, ale traumata uprchlíků jej stejně zasáhla. Jeho dětství a dospívání poznamenalo především zoufalství matky, která nikdy nepřestala doufat, že se bude moci do vlasti vrátit.

S tímto dědictvím se Mark Slouka, profesor literatury, uznávaný esejista a spisovatel, dlouho vyrovnával, až v roce 2017 sepsal memoárovou knihu Nobody's Son. V českém překladu ji loni, pod názvem Daleko v srdci, vydalo nakladatelství Prostor a v Praze knihu uvedl sám autor. Ten se po šedesáti letech strávených v Americe rozhodl přestěhovat do země svých rodičů.

reklama

V memoárech píšete, že vás tento text osvobodil. Dokázal jste se tedy konečně vyrovnat s minulostí?

Před čtyřmi lety jsem prožíval podivnou etapu. Špatně jsem spal, bylo mi mizerně. A byla to moje žena Leslie, která mi řekla, že je čas, abych napsal o rodičích, o emigraci a o tom všem. Jakmile to bylo vysloveno, věděl jsem, že je to správně. Už první den mi bylo lépe. Sotva jsem začal psát.

Takže úleva.

Tu knížku jsem dokončil za pět měsíců, což je pro mne neslýchané. Román píšu obvykle roky. Memoáry mi přinesly smíření, odpuštění, snad jsem rodiče dokázal konečně pochopit. Nevěděl jsem, co maminka za sebou táhla, jak moc ji emigrace tížila. Až při psaní jsem si uvědomil, že byla vážně nemocná, trpěla depresemi a byla závislá na lécích. Užívala drogy, dryáky, které lékaři předepisují na dva tři týdny, ale ona je brala třicet let. Vlastně nechápu, že to mohla vydržet.

Mark Slouka

Jeho povídky a eseje se objevují ve výběrech nejlepší americké literární tvorby, publikuje v řadě časopisů, jeho knihy byly přeloženy zatím do šestnácti jazyků. Zvláště ve Velké Británii byl úspěšný román The Visible World (Viditelný svět, 2007), jehož se tam prodalo na 200 tisíc výtisků, u amerických čtenářů bodoval také Brewster (2013) a memoáry Nobody's Son (Daleko v srdci, 2017), v nichž popisuje život svých rodičů – českých emigrantů. Mark Slouka se narodil v roce 1958, až po deseti letech od odchodu rodičů z vlasti. Vystudoval Kolumbijskou univerzitu a vyučoval literaturu a tvůrčí psaní na řadě amerických univerzit včetně Harvardu a Chicaga. V roce 2017 se rozhodl vrátit do země předků – žije se svou ženou v Praze, kam se přestěhovaly také obě jejich děti. Právě dokončil další román.

Vašemu otci hrozilo v roce 1948 zatčení a tvrdá perzekuce. Emigraci tedy bral jinak než vaše matka?

Tatínek se nejprve naivně domníval, že novinářství má co dělat s pravdou a ono to najednou tak nebylo. Když se mu nakonec podařilo odjet z Československa, bral realitu, jaká je. A uměl se rychle přizpůsobit. S Austrálií a posléze s Amerikou se rychle smířil a zapadl. Přitom mluvil strašně anglicky, maminka proti němu měla perfektní angličtinu, vystudovala knihovnictví na Kolumbii, měla dobrou práci, ale někde v nitru byla doma jen v Československu.

Bylo to tím, že když s vaším otcem odcházela ze země, byla zamilovaná do jiného muže a ten zůstal v Čechách?

Ano, myslím, že to byl ten hlavní důvod. V emigraci citově strádala a upínala se k naději, že se jednou vrátí.

Znám poměrně dost krajanů, kteří za komunismu emigrovali, a snad ani o jednom se nedá říct, že by byl v nové zemi úplně šťastný.

Ano, takových lidí znám také hodně. Ale pak byli ještě krajané, kteří sice také nebyli šťastní, ale chtěli se ztotožnit s novou situací za každou cenu, až ztráceli soudnost. Ameriku milovali fanaticky, neexistovalo, abyste ji před nimi kritizovala. Popravdě, já jim ale to nadšení až tak úplně nevěřil. Jak bych mohl? Vždyť jsem se v USA narodil, znám i všechny problémy té společnosti.

Například?

Samotu. Tu dobře zná každý Američan.

Co si mám přesně představit? Že hodně pracujete a nenavazujete přátelství?

Představte si malou obec, hodinu a čtvrt od New Yorku, jmenuje se Brewster. Máme tam domek. Každý čtvrtek večer musím vynést smetí a Bob, který bydlí přes ulici, to dělá v úplně stejnou dobu. A tak já, když ho vidím, povídám: "Hey, Bob, how're you doin'?" A on řekne: "I'm good − you?" A já řeknu: "I'm fine, how's Karen?" "She's fine. How's Leslie?" "She's good." Pokýveme hlavou, pak se Bob rozloučí a máme na týden pořešeno. To, že bychom se potkali jindy, prakticky nepřipadá v úvahu. A že bychom si chtěli říct i něco navíc? Znamenalo by to, že musíme každý sednout do auta a zajet do nějakého baru. Tam ale stejně není prostor pro velké popovídání, okolo je hluk a spousta cizích lidí. A pak zase musíme sednout do auta a jet každý ke své rodině. Klasická americká samota.

Myslela jsem si, že tenhle způsob už Američanům nevyhovuje.

No, dejme tomu, že se o tom v poslední době víc mluví, ale nic se nemění. Pokaždé si to uvědomím, když se ze Států vracím sem, jdu po pražské či brněnské ulici, vidím kavárny a v nich lidi, kteří tam snídají, baví se, pracují, jednají. V Americe, když bychom už zašli spolu do kavárny podobné té, v níž teď sedíme, byly by také po zdech televize. Deset patnáct obrazovek a všichni by je sledovali. Dívat se je jednodušší než mluvit.

Před rokem a půl vyšla vaše memoárová knížka v Londýně a New Yorku a sklidila kladné recenze. Vy jste se tehdy rozhodl přestěhovat do Prahy. Jak vás tak poslouchám, jste tu zatím spokojený…

… a stále žasnu nad rozdíly. Například když potkám na ulici otce s dítětem, které nese v baťohu na zádech nebo v takovém nosítku na břiše. A ten mladík, co mu je tak pětadvacet třicet, potká kamaráda, co nese také dítě. Zastaví se, povídají si, pak jdou spolu na pivo. A děti mají stále s sebou. No − něco takového bych v Americe vidět nemohl.

Muži se o děti nestarají?

Nevím, jestli se nestarají všichni, ale ti, co znám já, se nestarají. A určitě je nevozí v kočárcích nebo nenosí na břiše.

No, u nás je to častější jev, dejme tomu posledních osm deset let.

Nicméně − je velmi zřetelný. Stejně jako setkávání generací. Opět to je tak dramatický rozdíl, že se pokaždé znovu musím divit, když vidím někde na zahrádce před restaurací rodiče, děti a vnuky. Ti nejmenší si hrají obvykle na pískovišti nebo houpačce, babičky a dědové je hlídají a rodiče dělají, co mladí lidé dělají, smějí se, baví se s kamarády. To mi přijde úžasné. Stejně jako to, že si mohu s kýmkoliv zavolat a za hodinku se sejdeme v hospůdce na rohu. Vám to bude připadat absurdní, ale já se raduju, i když se mladí lidé na ulici políbí. Vzpomínám si, že když jsem tak líbnul svou ženu v Chicagu, hned to nějaký kolemjdoucí okomentoval. Americký puritanismus je šílený a věčný. Nesnáším ho.

Proč jste se rozhodl vrátit zrovna teď, když jste s maminkou do Česka jezdil vlastně už od roku 1969?

Díky mamince jsem to tady měl vždy rád a modrý pas v kapse byl přitom jistota, že mohu kdykoliv odjet do USA. V roce 1991 se mnou do Česka začala jezdit také Leslie a Prahu si zamilovala snad víc než já, až jsme dospěli k tomu rozhodnutí. Někdy říkám, že šedesát let jsem žil v Americe a stačilo to. Dalších šedesát bych rád prožil v Česku. A pak se uvidí. Žertuju, ale děkuji synovi, že nás k tomu vlastně přiměl.

jarvis_5c49bbdd498ef7ffb06ac819.jpeg
Foto: Pepa Dvořáček

Syn?

Ano, zakotvil tady dříve než my. Vystudoval FAMU, teď se živí muzikou. Hraje po malých klubech s kapelou, má to tu moc rád. Dlouho nás lákal, a když jsme konečně dorazili, za tři měsíce se k nám přidala mladší dcera Maya. Našla si práci v knihkupectví, bydlí pár kroků od nás.

Takže jste už přerušil veškerou spolupráci s americkými univerzitami?

To skončilo a nelituju. Docela jsem si toho užil − učil jsem fakt na mnoha místech: v Bostonu, New Yorku, ve spoustě menších měst, také v Chicagu. To byl velmi dobrý job. Ale mělo to háček: každý den, když děti přišly domů ze školy, jsme si oddechli. Jižní strana Chicaga je nebezpečná, spousta násilností a přepadení na ulici. Dva tři roky se to dalo vydržet, ale zůstat tam natrvalo? Nemožné. Poslední den, když jsme se stěhovali, v pět hodin odpoledne chytili policajti doslova před naším prahem útočníka, který o pár bloků dál přepadl dívku. Byla to scéna jako z akčního filmu: jeden policajt seskočil z kola, druhý vyběhl zpoza rohu, další paní vytáhla želízka… Došlo nám tehdy, kolik lidí, jež jsme denně potkávali, byli policajti v civilu. Prostě Chicago.

Od Ameriky jste se tedy úplně odstřihli?

Samozřejmě stále sledujeme, co se v Americe děje, v létě asi zase pojedeme na chatu k jezeru, k přátelům, stále tam máme dům. Ale vrátit se? Zrovna včera jsme si o tom s Leslie povídali: čím jsme tady déle, tím méně se nám chce zpět. Myslím, že život je tady a teď pro nás lepší.

V jakém smyslu?

Už jen v tom, že děti žijí nedaleko. Můžeme si zavolat, sejít se na kafe, na pivo, dát spolu pinčes a třeba večeři. To je pro nás velká věc. Když se kamarádů v Americe zeptám, jak se mají jejich děti, pokývají hlavou a řeknou: "Je to skvělé! Bob je v Seattlu, Jane v Austinu. Doufáme, že na Velikonoce uvidíme vnoučata." Tam se prostě rodiče s dětmi vídají tak jednou dvakrát za rok. Nechtěli jsme takhle žít. Ale v Americe je těžké si zařídit život jinak.

Rozhodují pracovní příležitosti?

Kdybychom zůstali v Bostonu, existuje malá naděje, že by tam mohly získat práci i děti. Ale nebylo by to jisté. Kdyby Maya dostala job ve Philadelphii nebo v Los Angeles, musela by odjet. Těžký úděl pro rodiče. Praha nám to ulehčila.

Nemáte strach, že v Česku vaše děti nebudou mít tak dobré uplatnění? Hrát v kapele nebo prodávat v knihkupectví je fajn, když vám je dvacet, ale když se musíte postarat o rodinu?

Zack studoval medicínu a lidská práva, chtěl pracovat pro Lékaře bez hranic. V určitém bodě si ale uvědomil, že by musel strávit ještě šest sedm let někde v nemocnici, než by ho pustili na misi. To ho asi odradilo. Nechal studia a tři roky jezdil po Jižní Americe, občas jsme nevěděli, kde zrovna pobývá. Pak zvolil Prahu, je šťastný, že může dělat muziku. Není boháč, ale má dost.

Měl jste dost, když jste přednášel literaturu v USA? U nás to není zrovna profese, při které byste se mohl cítit finančně zaopatřený.

V Americe záleží na tom, kde přednášíte. Když jsem třeba šest let učil na Kolumbii, kaž­dý rok jsme prodělávali. Protože to byl New York a peníze jen letěly. V Chicagu zase bylo levněji a já měl lepší plat, navíc snad poprvé v mém životě to byla smlouva na dobu neurčitou, a tedy pod penzí. Ale zase jsme tam byli nešťastní, a tak jsem nakonec dal výpověď. Pak jsem rok učil na kanadsko-americké hranici, rok v Arizoně… Tuhle jsme to s Leslie počítali: jsme spolu 34 let a stěhovali jsme se osmnáctkrát. To byste nevěřila, jak jsou knihy těžké.

To věřím, stěhovala jsem se devětkrát. Nicméně nejtěžší jsou tyhle změny pro děti, ne?

Když jste mladší, asi dovedete lépe navazovat vztahy. Ale je pravda, že v jistém bodě jsme si řekli, že už nebudeme v novém městě hledat školy. Já jsem pedagog, mám doktorát, Leslie také měla aprobaci pro střední školy, a tak jsme je vyučovali sami. Několik let, do doby, než měly jít na gymnázium.

jarvis_5c49bbde498ef7ffb06ac81d.jpeg
Foto: Pepa Dvořáček

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.