Některé věci je potřeba vyjasnit si hned na začátku: toto není romantický příběh o nadaném děvčeti, které vzdalo studia práv na Univerzitě Karlově v Praze a stalo se slibnou ilustrátorkou. Ač je to do jisté míry pravda.

Pětadvacetileté Anně Fialové, která jednu z možných "dějových linek" našeho rozhovoru vyloučí během úvodní desetiminutovky, by taková story možná mohla pomoci prodat víc obrázků. Když už si okolí člověka jednou vysní, má hledět, aby je nezklamal – sociální sítě, koneckonců, milují příběhy o odvaze následovat své pravé poslání. A v některých případech dokážou průměrně nadané lidi, které se jich drží s dostatečnou vytrvalostí, zařadit po bok těch výjimečných. Jenže na to, aby o sobě Anna Fialová vyprávěla romantické zkazky, má jednu nepraktickou vlastnost: mluví pravdu.

Upřímnost a záliba v černém humoru patří mezi důvody, proč jí lidé na Facebooku a Instagramu tak rádi naslouchají. Její tvorba by na sebe nejspíš časem upozornila tak jako tak; není ovšem vyloučeno, že bez jejích komentářů, někdy sebeironických, jindy sebekritických či naopak ambiciózních, by to trvalo déle. 

Ilustrátorka Anna Fialová
Foto: Honza Mudra

Hledět pod ruce talentované ilustrátorce, kterak si nastavuje osobní, umělecké i třeba finanční hranice, je pro řadu z nich – z nás – fascinující. Anna Fialová se dokáže přiznat k tomu, že jí něco nejde, vzteknout se a pod návalem nevyžádaných rad konstatovat, že za všechny pěkně děkuje, ale stejně si musí všechno vyřešit sama.

Kreslířka na svém profilu na Facebooku likviduje – mimo jiné – plytké představy o úspěchu v tvůrčím povolání s energií, jaká na mladých lidech působí zvlášť půvabně: stejnou mívají nasupení důchodci.

"Kdo vlastně řekl, že si v životě musíme vybrat nejsložitější cestu a trápit se tím, jestli tu po nás něco zbude? Proč jsme tomu uvěřili? A kolika geniálním lidem se to skutečně podaří?" ptá se řečnicky Anna Fialová, mladá žena éterického vzhledu, již označení "éterická" tak trochu vytáčí. Každému je samozřejmě jasné, že po sobě chce něco zanechat. 

Plevel
Anna Fialová

Radši ti řeknu něco důležitého

Když se spolu scházíme, Praha zažívá jeden z výjimečných dnů, kdy na ulicích leží sníh. Místo našeho srazu, zvolené hlavně z praktických důvodů, působí neosobně; je napůl zapomenuté v pohostinském standardu uplynulých dekád. Hotovka, kterou přinesou, je studená a zázvorový čaj se louhuje z pár gramů nastrouhaného kořene.

Hospoda zařízená na polední návaly strávníků je navíc prázdná a mezi mnou a Annou, která do chvíle, kdy se odhodlala jít na volnou nohu, strávila rok a půl na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a jeden semestr na Vysoké škole chemicko-technologické, leží široký stůl. Trochu se známe, ale nikdy předtím jsme se neviděly osobně. 

Ilustrátorka Anna Fialová
Foto: Honza Mudra

Okolnosti tedy nahrávají tomu, abychom si povídaly o obecných věcech a probíraly "fakta": jaká zakázka ji zrovna čeká, kolik toho musí nakreslit, aby se uživila, a jestli se už trochu ustálil proud poptávek, který by jí umožnil nastavit rozumné pracovní tempo.

Anna Fialová však vzdálenost mezi námi, chlad prostředí i nevyřčené zadání "sehrát roli ilustrátorky" ignoruje. Hovor se obratem stočí k její rodině, k potížím, které ohrožují její nezávislost. Zmiňuje svou docházku na terapie a únavu, jež po nich občas následuje. 

Kreslení mur
Anna Fialová

UMPRUM, PF UK, VŠCHT, FAMU

"Chvíle, kdy jsem opouštěla práva, neměla s odchodem za voláním mého srdce nic společného. Byl to vlastně docela negativní moment," vzpomíná Anna na období, kdy její bratr začal kvůli psychickým potížím docházet k psychiatrovi a mimoděk tím otevřel cestu k léčbě přetrvávajících problémů i jí samé.

"Já do té doby obrážela neurologie, ale tam mi nebyli schopní říct, co mi je. Měla jsem dojem, že nejsem normální," říká mladá žena o rozpoložení, v němž nedokázala reagovat na pobídky pedagogů, aby uvažovala o dráze soudkyně. Studium přerušila a už se k němu nevrátila – dokud ji na pražské Psychosomatické klinice nenapadlo, že by mohla zkusit získat Nobelovu cenu za chemii a nenastoupila na VŠCHT. Tam však vydržela jen pár měsíců.

Anna Fialová se s různými druhy psychických potíží potýká od střední školy. Mívala strach chodit pod elektrickým vedením. Bála se otevřených prostranství. Zažívala paralyzující úzkosti. 

Móda
Anna Fialová

"Dnes v terapiích řeším hlavně strach z uzavřených prostor, jako je třeba metro nebo letadlo, ale i v přeneseném smyslu. Pocit, že jsem v pasti, ve mně vzbuzovalo studium. Budou ho nejspíš znát lidé, kteří mají hrůzu, že v jednom zaměstnání stráví zbytek života," vysvětluje Anna Fialová, jejíž záběr by takové konce asi vyloučil – před právy chtěla studovat ještě biologii. Úplně původně však snila o Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

"Rodiče mi řekli, že je to blbost, že se uměním neuživím. Odchýlila jsem se ze směru. Když člověku zavážou oči a nechají ho jít, většinou se chůzí v kruhu dostane tam, kde začal. Máme to prý zakódované v mozku," říká Anna Fialová, která ani přes vyčerpávající experimenty s akademickým prostředím o touhu po studiu nepřišla. Vloni se neúspěšně hlásila na FAMU, k přijímačkám si připravila animovaný film na motivy básní J. H. Krchovského. Na školu se zkusí dostat znova za pár let.

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • V jakou denní dobu se jí nejlépe pracuje?
  • Jak jí tvorba a její prezentování pomáhá si uvědomit, že je normální?
  • Proč se podle ní umělci dostávají na sociálních sítích pod tlak kreslit to, co se "líbí"?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se