„Amerika mě vlastně nikdy nelákala. Jela jsem, protože jsem si chtěla něco vyřešit,“ vypráví H.
Foto: Stanislav Bříza
"Nemohla jsem ho zabít, protože sama bych se domů nedostala. A Standa mi nemohl nic udělat - potřeboval mě fotit," vzpomíná na vypjaté chvíle s fotografem Stanislavem Břízou jeho bývalá přítelkyně H. Říká, že utíkala sama před sebou, aby se znovu našla.

Na benzince asi sto kilometrů od Chicaga, kam Stanislav s H. dorazili na konci prvního dne svého amerického stopu, si dali kávu a cigaretu. Chutnaly výtečně. Bylo to takové tiché městečko uprostřed horkého léta, připomnělo jim hollywoodské filmy.

Pak začali na mapě v chytrém telefonu hledat místo, kde končí zástavba a začínají pole. "Takhle to asi dělali běženci ze Sýrie, když putovali přes Balkán do Německa," poznamenává s odstupem Stanislav Bříza. Bylo potřeba najít místo k přespání. Takové, kde budou nenápadní. Modrá obloha byla pořád jako vymetená, ale blížila se noc.

reklama
jarvis_5c51d082498e678d7a53a36f.jpeg
„Čekali jsme, že Amerika bude úplně jiná, ale byla vlastně taková, jakou jsem ji znal z filmů,“ říká Stanislav Bříza.
Foto: Stanislav Bříza

"V Americe jsme zažili spoustu pěkných momentů a taky dost chvil, kdy to bylo hodně na hraně a nenáviděli jsme se. Ale vzniklo tohle, takové naše dítě," říká pětatřicetiletý Bříza o knížce fotografií s názvem Hitchhike US (Stopovat Amerikou), která zachycuje cestu neobvyklé dvojice napříč Spojenými státy. Dvouměsíční trip podnikl se ženou, jež je o dva roky starší, před necelými šesti lety. Snímky z něj později zveřejnil renomovaný British Journal of Photography a kniha v Česku vlastně neznámého fotografa se v roce 2017 dostala mezi tři nominované na hlavní cenu v Mezinárodní soutěži fotopublikací v Los Angeles a mezi pět nejlepších v rámci britské přehlídky Unveil'd Photobook Award.

Ven z kruhu

První noc na americkém venkově strávili Stanislav a H. ve spacácích v kukuřici za městem. Stan nechali zabalený, nechtěli, aby si jich někdo všiml. "Stay safe. Dávejte na sebe pozor," kladli jim Američané často na srdce. Přišlo jim to trochu paranoidní, ale poslechli.

jarvis_5c51d083498e678d7a53a373.jpeg
„Čekali jsme, že Amerika bude úplně jiná, ale byla vlastně taková, jakou jsem ji znal z filmů,“ říká Stanislav Bříza.
Foto: Stanislav Bříza

Setkali se pár dní předtím v New Yorku. Na východním pobřeží se stopuje špatně, vlastně vůbec. Prakticky nikdo to tam nezkouší. Ve spleti dálnic a silnic je hustý provoz. Lidé, kteří jsou bohatší než na Středozápadě, nemají ve zvyku zastavovat. Proto Stanislav s H. nejdřív odjeli autobusem do Chicaga a teprve na jeho okraji si stoupli na silnici. Než se z mnohamilionové aglomerace vymotali, chvíli to trvalo. Za město je − přes dosti nebezpečné okrajové chicagské čtvrti − vezla postupně dvě auta, v tom prvním seděla Mexičanka, která neuměla anglicky, překládala její pubertální dcera.

Stanislav Bříza dostal na začátku toho roku pracovní zakázku ve Washingtonu. Živí se jako akustik a jeho český zaměstnavatel ho tam s menším týmem vyslal testovat tramvaje určené pro americké hlavní město. Když bylo hotovo, rozhodl se vzít si dva měsíce volna a projet Ameriku. Ne s cestovní kanceláří, absolvent pražské ČVUT a Institutu tvůrčí fotografie v Opavě chtěl zažít dobrodružství. Jako tuláci z amerických filmů a knížek, které měl rád. Jako Jack Kerouac nebo mladý fotograf Mike Brodie, který před deseti lety objel Spojené státy na korbách nákladních vlaků a pořídil z toho strhující dokument.

jarvis_5c51d083498e678d7a53a377.jpeg
Stanislav s H. stopovali z Chicaga přes Středozápad, Montanu, Utah a další státy zpátky na východ.
Foto: Stanislav Bříza

Krátce předtím, než Stanislav Bříza vyrazil, zavolala mu H. Dva roky spolu chodili, pak se rozešli. "H. je pro mě pořád hodně důležitý člověk," říká Stanislav. Tehdy, zhruba po roce a půl od jejich rozchodu, se domluvili, že spolu podniknou americkou cestu. Motivaci každý z nich dnes vysvětluje odlišně, ale to není důležité.

Když mladá žena přiletěla do Ameriky, vážila 42 kilogramů a na stop se postavila s krosnou pouze o 13 kilo lehčí. Od dospívání trpí poruchou příjmu potravy, která spočívá v anorektických fázích hladovění a bulimických záchvatů přejídání.

"Chtěla jsem utéct z toho začarovaného kruhu závislosti − jídlo, zvracení, hlad, jídlo, zvracení, hlad. Když je mi nejhůř, udělám něco, co nikdo nechápe. A i proto jsem se vydala za oceán," vypráví dnes H. v bistru na pražském sídlišti. Je celá v černém a vypadá znatelně zdravěji než na pět a půl roku starých amerických fotografiích. Podle svých slov váží o deset kilo víc. Na krku se jí houpe medailonek s obrázkem ďábla. "Na opačné straně je anděl. Střídám to podle nálady," usmívá se někdejší zdravotní sestra, jež je už dva roky v invalidním důchodu. Na pozdější otázku, kde jsou podle ní kořeny její nemoci, odpovídá: "Nepátrám po příčinách v minulosti. Hledám způsoby řešení v současnosti."

jarvis_5c51d083498e678d7a53a37b.jpeg
Stanislav s H. stopovali z Chicaga přes Středozápad, Montanu, Utah a další státy zpátky na východ.
Foto: Stanislav Bříza

Ošklivě se na něj podívala

Vraťme se do onoho rána sto kilometrů za Chicagem. Po probuzení šli Stanislav s H. zpátky k benzince, k níž předchozí večer dorazili. Začali opět stopovat, H. třímala ceduli se čtyřmi velkými písmeny: WEST. Ale ani po dvou hodinách jim žádné auto nezastavilo. Po včerejší začátečnické stopařské euforii − nikdo z nich v Česku ani jinde předtím stopem necestoval − byli dost rozladění. Pak jim konečně jeden řidič nabídl svezení. Tvrdil, že to udělal z lítosti. "Stojíte tady už moc dlouho a někdo by na vás mohl zavolat policii. A šerif vás pak může na dva dny strčit do basy. Lidi se tu tváří přátelsky, ale nesmíte na jednom místě oxidovat příliš dlouhou dobu," ukazoval chlápek na nápisy na benzince. "No Loitering. Zákaz lelkování," stálo tam. Takže pár kilometrů popojeli a za městem je vzal někdo další.

V USA je autostop na mnoha místech zakázaný a provozují ho tam jiní lidé než v Česku, všiml si Stanislav. "U nás jsou to převážně studenti nebo trampové. V Americe to zkoušejí obvykle tuláci a zoufalci, kteří nemají auto, jež často vlastní i bezdomovci. Nás taky měli nejdřív za tuláky, ale pak viděli, že jsme normálně oblečení, nejsme zas tak špinaví a máme batohy. Zajímalo je, že jsme z Evropy," vypráví fotograf.

jarvis_5c51d083498e678d7a53a37f.jpeg
Stanislav s H. stopovali z Chicaga přes Středozápad, Montanu, Utah a další státy zpátky na východ.
Foto: Stanislav Bříza

Jeho původní plán byl jezdit na nákladních vlacích, jako skuteční američtí tuláci. Jenže železniční překladiště, kde se dá do vlaků tajně proklouznout, bývají dnes oplocená, pečlivě střežená a při případném zadržení by oba Češi mohli být z USA okamžitě deportováni. Takže nakonec s H. zůstali u stopování.

Ti, kdo je brali do auta, měli za sebou zajímavé příběhy. Jeden muž jim řekl, že naposledy vzal stopaře před deseti lety. Vy jste vypadali spořádaně, složil české dvojici kompliment a vysvětlil jim, proč měl tak dlouhou pauzu: "Ten poslední stopař na mě vytáhl bouchačku a okradl mě o peníze," odpověděl řidič.

Pak je vezl mladík s jakousi slečnou. Pálili to po silnici, ale najednou mladý řidič šlápl na brzdu a jako v akčním filmu se "na pětníku" otočil a uháněl zpátky směrem, z něhož přijel. "Oba jsme se vyděsili. Chlapík na to, že vpředu zahlídl zaparkované policajty a on je teď kvůli zákazu řízení bez řidičáku," líčí Stanislav Bříza.

jarvis_5c51d084498e678d7a53a383.jpeg
„Amerika mě vlastně nikdy nelákala. Jela jsem, protože jsem si chtěla něco vyřešit,“ vypráví H.
Foto: Stanislav Bříza

Jindy jim zastavil muž, který tvrdil, že je vyšetřovatelem vražd. Zavražděného stopaře ale ještě v portfoliu neměl. Jiní policisté je naopak několikrát vyháněli z míst, kde se stát a mávat na auta nesmělo. Jednou u nich zabrzdil policejní vůz a strážník prohlásil, že prověřuje udání, že Stanislav stopuje s nezletilou dívkou. H. pro formu zkontroloval datum narození, ale smál se už ve chvíli, kdy vystupoval z auta.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Proč se americký policista slitoval nad dvojicí českých stopařů?
  • Kam H. chodila, když Stanislav spal?
  • Co se stalo, když před ně kdosi v McDonaldu položil tašku plnou hamburgerů?
Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.