Elektrikář:
Víc zakázek nechci, zcvoknul bych se
Do kavárny v pražském obchodním centru, plném lidí oblečených podle posledních trendů, přichází Jaroslav Mazur oděn do pracovního: v postarší bundě a ošoupaných kalhotách. Právě si odskočil z rekonstrukce nedalekého bytu. Obklopen konzumenty latté a espresa si poroučí turka. Je to elektrikář odchovaný ČKD. Zažil tam ještě éru, kdy mazáci − tedy řemeslníci starší padesáti let − práci podle tamní nepsané "kolektivní smlouvy" pouze předstírali a pracovní dobu trávili většinou na melouchách za branami závodu.
"Ti mladší někdy nadávali, že musí dělat za ně, ale jinak všechno klapalo. Vedení to neřešilo," vzpomíná na časy socialistické ekonomiky jednašedesátiletý pan Mazur, jenž vyrůstal "mezi mašinami a zvířaty" na středočeském venkově. Jeho rodiče pocházejí z východního Slovenska. V ČKD, kde byl otec Jaroslava Mazura obyčejným dělníkem, se vyučil elektrikářem − po vzoru svého strýce. Škola ho nikdy moc nebavila, proto se dal na řemeslo.
Po třicítce, tedy když už ve vysočanské slévárně strávil více než deset let, si mohl občas také z továrny odskočit za "vedlejšákem". Řemeslníci představovali nedostatkové povolání i za socialismu. Kolegovi, který ho ve fabrice kryl, dal za odměnu třeba lahev alkoholu.
"Jezdili jsme každé léto na Balaton, na což jsme si vydělávali sběrem barevných kovů. Tehdejší dobu nebudu kritizovat, měl jsem se dobře, i když teď si vydělám víc," podotýká elektrikář, který ve dvaadvaceti vstoupil do KSČ, ale v listopadu 1989, krátce poté, co dělníci v ČKD Lokomotivka vypískali městského tajemníka strany Miroslava Štěpána − na tom shromáždění pan Mazur nebyl −, partajní legitimaci zase položil. Bylo to zhruba ve stejné době, kdy jiný člen předsednictva ústředního výboru KSČ Antonín Kapek, který podle Mazura do slévárny občas chodil diskutovat s pracovníky, spáchal sebevraždu. "Tím mě těžce zklamal," říká bývalý "kolbeňák".
Sen o důchodu v Kalifornii
Po převratu se Jaroslav Mazur nechal na dva roky zaměstnat jako skladník a údržbář v soukromé stavební firmě. Pracovní den podle něj začínal vždy v šest ráno u piva a rumu ve smíchovské hospodě Na Růžku. Poté odpověděl na inzerát staršího kolegy z branže, který hledal parťáka. "Dobře jsem udělal, jinak bych v té předchozí práci prochlastal všechno, co jsem vydělal," směje se pan Mazur. Vyřídil si živnostenský list a ve dvojici pracoval na zakázkách pro firmy i v domácnostech. "Kolega mě naučil ocenit vlastní práci, předtím jsem dělal třeba jen za flašku," poznamenává Mazur. Dodává nicméně, že pokud řemeslník začne mluvit se zákazníkem o penězích dřív než o tom, jak práci provede, jedná se spíše o "lempla" než o odborníka.
Kolega mě naučil ocenit vlastní práci, předtím jsem dělal třeba jen za flašku.
Stejně jako za minulého režimu, kdy prý stál u píchačky ve fabrice mezi prvními už před půl šestou, vstává ze zvyku každý den ve čtyři. Pak vyráží autem z Tuklat, kde má rodinný domek, do asi deset kilometrů vzdálené Prahy. "Zákazníci tady nechtějí, abych chodil před osmou, tak jsem ještě vzal místo správce baráku v Nuslích, kde potřebné věci obstarám brzy ráno a pak jdu po zakázkách."
Po odchodu kolegy do důchodu pracuje Jaroslav Mazur už několik let sám na sebe. Kdysi platili 40 tisíc ročně za kontakt na jejich firmu v telefonním seznamu Zlaté stránky, dnes se obejde bez prezentace na webu, doporučují ho prý spokojení zákazníci a o "fušky" nemá nouzi. "Víc už nechci, to bych se z toho zcvoknul."
Stejně jako za socialismu se také dnes podle svých slov často setkává s tím, že mu klienti udělají svačinu nebo oběd. "Třeba i ti mladí, matky od malých dětí. Jen občas se někteří, co to mají doma luxusnější, chovají arogantně a dávají vám najevo, že jste pro ně něco podřadného. To jsem zažil třeba u jednoho fotbalisty, co hrál za Spartu."
Manželka pana Mazura pracuje jako terapeutka pro pacienty s demencí. Z jeho dvou synů se první učil elektrikářem, ale obor nedokončil − což prý jeho otci vadí − a stal se zámečníkem. Druhý syn vystudoval vysokou školu a je projektantem.
Jaroslav Mazur, který volné chvíle tráví se psem a u televize, patří k přesvědčeným voličům Miloše Zemana. "Líbí se mi, že má to venkovské chování a říká, co si myslí. A nešahejte mi ani na Babiše," dodává.
Na důchod má zajímavý plán. "V Kalifornii žijou moji příbuzní, jejich rodiče se tam přestěhovali ze Slovenska už před válkou. Až půjdu do důchodu, tak tam odjedu a už se nevrátím. To je můj sen," vyznává se.
Instalatér:
Řemeslník se stal váženou osobou
"V dnešní době maturita neznamená ve srovnání s výučním listem vůbec nic," prohlašuje Dominik Balák. S třiadvacetiletým instalatérem se scházím v jídelně McDonald's nedaleko brněnského centra. Štíhlý mladík má šedivé montérky, z hlavy ani uvnitř nesundá barevného kulicha. Udělal si hodinku času mezi dvěma zakázkami.
"Dnes nikdo nechce dělat rukama, a řemeslník se proto stává váženou osobou. Vidím to na lidech, jak se ke mně chovají. Rozhodně pro ně nejsem nějaký póvl," vypráví Balák, když se ho ptám, zda třeba spolužáci jeho přítelkyně, vysokoškolské studentky farmacie, se na něj nedívají "skrz prsty".
Řemeslem se živí teprve pět let, z toho pouhé dva roky dělá sám na sebe, ale z brněnských instalatérů už má na vyhledavači Google zdaleka nejvíc pochvalných recenzí. "Ochotný, spolehlivý a obětavý. Cena služeb je také maximálně přívětivá. Zatím nekompromisně nejlepší profík z oboru, na kterého jsme narazili," hodnotí například Petr Červinka. Z 23 hodnocení ani jedno záporné, kdosi mimo jiné chválí, že Dominik Balák mu vystavil účet, a dodává: "Nebývá to v kraji zvykem."
Mladý instalatér, který působí klidně a rozvážně, možná až příliš na svůj věk, prozrazuje, že ze základní školy chtěl původně jít na průmyslovku. Maminka, která podnikala v realitách, mu ale radila: "Běž na řemeslo, to má budoucnost." A syn ji poslechl. Po otci, který pracoval v továrně jako obráběč kovů a doma v Rousínově u Brna pořád něco kutil a opravoval, syn zdědil manuální zručnost.
Už v prvním ročníku učiliště šel na praxi do většího instalatérského podniku, kde pracovalo několik desítek zaměstnanců. Tady zůstal ještě tři roky po maturitě, již si k výučnímu listu také pořídil. Ve firmě se mu prý ale nelíbil přístup k zákazníkům. "Starší kolegové na ně moc nebrali ohled, měli své zavedené postupy, a aby se ušetřilo, používali materiály, které už jsou dnes out, třeba železo." Když se někdo ze zákazníků ozval, staří mazáci opakovali svou mantru: "Paninko, jinak to nejde!" A když se proti těmto praktikám ohradil i jeden z kolegů, dostal výpověď.
"Já svou práci raději dvakrát předělám. Důležité je, aby byl zákazník spokojený," tvrdí Balák. Nyní, kdy se už spoustu věcí naučil, si podle svých slov může říct asi o třikrát víc peněz, než když začínal. Obvyklá hodinová sazba za práci je u něj 400 korun, dále se platí za dopravu a materiál. Když se ukáže, že závada je většího rozsahu a on na ni nestačí, neúčtuje si nic. K nakoupenému materiálu si marži nepřipočítává, přestože běžně si řemeslníci přihodí třeba 30 procent. "Lidi si pak proto raději kupují materiál sami, jenže často netrefí ten správný a vše se jen zkomplikuje," podotýká instalatér.
Holub v kanalizaci
Už několikrát se Dominiku Balákovi stalo, že zákazník za odvedenou práci nezaplatil. Většinou se vymlouvají, že nemají hotovost a zaplatí příště, pak se zase vymluví na něco jiného.
"To mě dokáže vytočit do červena. Neplatiči bych mohl namontované trubky třeba zase vystřihnout zpátky, ale on by na mě mohl zavolat policii, tak nad tím radši mávnu rukou." Jinak si ale na klienty nestěžuje. "Někdy vám nabídnou obídek nebo jednohubky, to je příjemné. Čaj a kafe vždy. Kávu si ale neberu, protože zejména starší lidé ji mívají doma třeba půl roku a mléko někdy zkyslé." Po práci po sobě uklidí, snaží se přijet v čase, který si s klientem domluvili.
To, že jeho práce bývá často špinavá, prý nemá čas vnímat. Na ucpané záchody − což je velmi častá zakázka − si zvykl. Někdy však situaci "nevydýchají" klienti. U jedné ženy nalezl v ucpané kanalizaci mrtvého holuba, a když jí ho ukazoval, žena se pozvracela. "Ten pták vypadal, že to má za sebou, ale řekl jsem jí, ať ho raději odveze na záchrannou stanici, abych případně neměl problém s ochranáři, kdyby ještě žil," vypráví Balák a dodává: "U řemesla mě baví ta různorodost. Nikdy přesně dopředu nevíte, co na vás čeká, i když vám to zákazník přesvědčivě popisuje do telefonu."
Starší lidé Dominiku Balákovi často tykají, to jej prý ale neuráží. Osamělé zákaznice se někdy zeptají, jestli má přítelkyni, nabídky k intimním kontaktům po vzoru německých pornofilmů s řemeslníky se mu podle jeho slov vyhýbají.
V budoucnu by si rád přibral učně, protože "ve dvou se to lépe táhne". Po starším kolegovi ale rozhodně netouží, protože ti si podle něj nosí "špatné návyky". "Jenže mladých je v oboru málo. Když jedu do skladů pro materiál, skoro žádné tam mezi řemeslníky nevidím."
Brněnský instalatér má vlastní webové stránky − což je případ pouze dvou řemeslníků ze čtyř, s nimiž magazín ego! pořídil rozhovory.
"Začínal jsem od nuly, prezentace pro mě tedy byla důležitá. Pomohl mi kamarád, zaplatil jsem si i fotografku," líčí mladý fachman, který ale nyní získává zakázky především díky doporučení klientů.
Zatím bydlí u rodičů a šetří si na vlastní dům. V něm by jednou chtěl provozovat větší instalatérskou firmu s více zaměstnanci. "Dřív jsem pracoval téměř nonstop a jezdil k havárkám třeba ve dvě v noci. Teď si nechávám víc času pro sebe a dělám obvykle od sedmi do pěti," vypravuje Dominik Balák, který o víkendech vyráží za adrenalinovými sporty. V zimě do hor, kde se věnuje disciplíně freeride čili lyžování mimo vyznačené trasy. V létě zase na inlinových bruslích na uzavřených okruzích sjíždí z kopce silnice. O politiku se prý nezajímá, byť k volbám šel, a aniž by prozradil podrobnosti, volil "nejmenší zlo".
Zedník:
Když slyším o Čapím hnízdě, přepnu
"Lidi si myslí, že zedník je horší sorta než doktor, ale oba jsou potřeba stejně," říká Stanislav Vašíček, třiapadesátiletý zedník z Kutné Hory, když líčí občasný údiv zákazníků nad vystavenou fakturou. "Když jdete k zubaři, vytáhnete pětistovku ani nemrknete. A automechanikovi dáte za hodinu klidně 800 korun," pokračuje energický rodák z Chrudimi.
V roce 1992 odešel ze zaměstnání v kutnohorském Okresním stavebním podniku a založil si vlastní živnost. Tehdy si říkal o 60 korun na hodinu. Nyní to je 250 až 300 korun, což vzhledem ke zvyšování jiných cen nepovažuje za tak velký nárůst. "A já obvykle nedělám na hodiny, ale v úkolu. Na hodiny to počítám, jen když se vyskytne nečekaná práce navíc, třeba teď nám v jednom bytě praskla voda. Jenže lidi často naši práci přepočítávají právě jen na hodiny a zapomínají, že něco stojí třeba materiál."
S panem Vašíčkem jsme se setkali v jeho kutnohorském obchodě s materiály pro stavbu koupelen a další stavební práce. Zde má svou jedinou zaměstnankyni, fachman s pětatřicetiletou praxí ale většinu času stále tráví na stavbách jako zedník s vrtačkou, bruskou či dalším nářadím v ruce.
Když dnes po učni něco chcete, většinou netuší, která bije.
Střední spojařskou školu nedokončil, přešel na zednické učiliště. Vzpomíná, že tam se díky dobrým mistrům a tomu, že s nimi chodili od začátku na skutečné stavby, hodně naučil. "Když dnes po učni něco chcete, většinou netuší, která bije," podotýká zednický veterán. Stavební firmy podle něj učně na praxi většinou brát nechtějí, protože se jejich výukou nerady zdržují, a tak se mladíci třeba učí stavět příčky a další dovednosti ve výukových halách mimo kontakt s realitou. "Ti kluci po vyučení stejně jdou raději dělat řidiče. Až skončí naše zednická generace, nebude to mít po nás kdo dělat," myslí si padesátník, který už učně do party také nepřijímá − učiliště si podle něj za "zapůjčení" adepta fochu říkají o příliš velké peníze.
Stanislav Vašíček má kromě dvou dcer také dva syny. Starší po gymnáziu pracuje v místní pobočce tchajwanské továrny Foxconn a mladší, teprve dvanáctiletý, se sice prý o zedničinu zajímá, ale raději by hrál profesionálně florbal ve Švédsku.
Zákaznice chtěla za oběd zaplatit
Kutnohorský zedník dřív hodně jezdil za prací do Prahy, kde byl zájem o "nezkažené" řemeslníky z venkova, kteří si říkali také o menší částky než zhýčkaná pražská konkurence. Teď se mu prý už přes hodinu tam a další hodinu zpět dojíždět nevyplatí, orientuje se například na Pardubicko. "Kutná Hora je ale ztracená. Foxconn a další fabriky zaměstnávají lidi z celé republiky, kteří tady bydlí v pronájmech, takže zedníky moc nepotřebují," poznamenává.
S osmi z deseti zákazníků není problém, říká. Občas se ale najdou takoví, kteří řemeslníkovi stojí "furt za zadkem, ptají se na tisíc věcí a vy je musíte pořád obcházet", nebo ti, kdo "přeměřují každý milimetr" a při sebemenší odchylce žádají slevu. Pohostinnost českých klientů se ale podle pana Vašíčka za třicet let nezhoršila, nabízený oběd ovšem většinou odmítá. "Měl jsem špatnou zkušenost. Jednou v Praze, když došlo po práci na placení, nám zákaznice řekla: Tak ještě jste měli oběd a pivo, to bude za dalších 80 korun…"
Své dovednosti využil Stanislav Vašíček při přestavbě chalupy, kterou si chystá jako bydlení na důchod, a při rekonstrukcích družstevního panelového bytu 4+1. "Komunisti nebyli tak špatní, ten byt jsem dostal hned po návratu z vojny," vzpomíná na tehdejší dobu.
Pan Vašíček je voličem Andreje Babiše i Miloše Zemana. "Co pro nás udělala ODS, ČSSD a poblázněný Kalousek? Babiš zavedl pokladny, takže Vietnamci, kteří vydělávali načerno, musí platit. Stejně tak hospodští, kteří tvrdili, že uvaří za den 50 obědů, a najednou jich tam mají 200," uvažuje řemeslník. Jinak ho politika prý spíš rozčiluje. "Když se v televizi začnou hádat třeba o Čapím hnízdě, přepnu raději na film."
Malíř pokojů:
Teambuilding nepotřebuju
"Ručičky, nebojte se, vy makat nebudete, však vy se práci vyhnout dovedete," vybavuje si dvaačtyřicetiletý malíř pokojů František Máša starou žižkovskou písničku, kterou nahrála známá skupina Šlapeto na začátku 90. let, když chodil na střední školu. Malířem pokojů se nevyučil, po maturitě na pražské obchodní akademii začínal jako obchodní zástupce menší firmy prodávající kancelářské a železářské potřeby.
Tato práce ho ale nenaplňovala, a tak se asi po osmi letech nechal zlákat kamarádem, který se živil malířským řemeslem, a dal se s ním do party. "Stal jsem se svým pánem. Teď bych se už do kanceláře nevrátil, umřel bych tam nudou," prohodí pan Máša při polední pauze ve vysočanské hospodě plné obědvajících pracantů. Řemeslník podle svých slov vidí, jak obchod dnes převzaly velké mezinárodní společnosti a jejich zaměstnanci musí být k dispozici "od nevidím do nevidím". "Ale i můj stálý zákazník může zavolat třeba v jednu v noci a já mu to vezmu," připouští muž, který s kolegou pracoval deset let, teď už skoro stejnou dobu dělá sám na sebe.
Batmana jsem mu rozmluvil
"Každý průměrně zručný" člověk je podle pana Máši schopen si vymalovat byt sám, málokdo je tomu ovšem ochoten obětovat čas a málokdo se vyzná ve vhodných barvách i náčiní a zná potřebné grify. Proto nastupuje profesionál. "Lidi chtějí často poradit. Dnes existují i vzorníky s 12 tisíci odstíny, ale já používám ten, kde jich je 240."
Někdy jsou požadavky klientů bizarní. Známému na přání namaloval na celý strop jeho hospody fotbalové hřiště, jinému už ale obrázek Batmana na stěně ložnice rozmluvil. "Nechal si říct, až když viděl cenu černé barvy," podotýká malíř. Jedna zákaznice ale trvala na vymalování obýváku do tmavě čokoládova. "Pak skončila na psychiatrii, začala v té místnosti trpět úzkostnými stavy," vypráví řemeslník.
Potíž je s klienty, kteří si hrají na všeználky. "Nejčastěji jsou to ti, co mají ve firmách na starosti takzvané lidské zdroje a koučinky. Jsou vždy přesvědčeni o své pravdě, a přitom jejich práce je podle mě úplně zbytečná. My chlapi si problémy vyříkáme večer u piva, žádný teambuilding k tomu nepotřebujeme," rozohňuje se pan Máša.
Ti z jeho pohledu méně sympatičtí zákazníci, většinou mladší ročníky, nejenže nenabídnou řemeslníkovi ani kávu, ale podiví se, i když je požádá třeba o vodu na ředění barvy. "A vy nemáte vlastní? ptali se mě jednou." Doba "obědů a svačinek" podle pana Máši ovšem už skončila a řemeslníci dnes ani "full service" ze strany zákazníků neočekávají.
Přestože má práce dost a získává ji třeba přes internetovou platformu Supersoused.cz, zakázky se snaží neodmítat. Když není opravdu čas, pošle za sebe kolegu, aby s klientem neztratil kontakt. Učně však nikdy neměl. "Chybí mi pedagogické schopnosti, jsem cholerik," říká muž, který žije v bezdětném vztahu s přítelkyní v Ostrově nad Ohří, kam se kdysi přestěhoval z rodné Prahy. Za prací jezdí do hlavního města a po západních Čechách.
Jako jediný z oslovených řemeslníků přiznává, že nevolil hnutí ANO Andreje Babiše. "Nelíbí se mi, že zapírá svou minulost spojenou s StB, a vadí mi ne úplně čisté praktiky s dotacemi pro jeho firmy." Z politiků mu nejvíc konvenuje předseda Senátu Jaroslav Kubera z ODS. Prezidenta nevolil, ale připouští, že bližší mu je Miloš Zeman než Jiří Drahoš.
Zlaté ručičky, nebojte se, vy o práci nepřijdete
