Spisovatel a režisér Paolo Cognetti
Foto: Honza Mudra
Napsal oceňovaný příběh o útěku do hor, přátelství a lidském osudu. Skutečný útěk spisovatele Paola Cognettiho z Milána byl kdysi generační odpovědí na politickou situaci Itálie nultých let.

Lavina, která zpočátku šustí jen jako vlna plazící se po písku. Letní slunce a hlasy dobytka. Chmurný podzim, vlhké kameny a stříkance sněhu na cestě vzhůru. Střípky okamžiků z románu Paola Cognettiho Osm hor nutí čtenáře, aby nazul pohorky a vyrazil do kopců. "Často slýchám, že lidé mají díky mé knize chuť projít se po horách. Ale to platí jen do určité míry. Neviděl jsem na Monte Rosa, kde se děj románu odehrává, zrovna davy chodců," usmívá se autor knihy, za niž dostal v roce 2017 italskou literární cenu Premio Strega.

Za pohoří prosté lidí je Paolo Cognetti na jednu stranu vděčný, ačkoliv v současnosti tam přebývá jen krátká období v roce − v srpnu a potom o Vánocích. Po vydání románu na podzim roku 2016 se stal literární celebritou Apeninského poloostrova a na hory mu nezbylo mnoho času. Jeho román byl od té doby přeložen do více než 30 jazyků.

reklama

Příběh je to prostý. Chlapec z Milána Pietro přijíždí každé léto se svými rodiči na chalupu v horách, kde poznává tamní zákonitosti i svérázné lidi. Průvodcem je mu otec, neúnavný horský chodec, a místní kluk Bruno, s nímž Pietro částečně vyrůstá.

Paolo Cognetti

Italský prozaik a režisér dokumentárních filmů napsal nejdříve několik povídkových sbírek, v roce 2004 to byla Příručka pro úspěšné dívky, o tři roky později Něco malého, co každou chvíli bouchne a v roce 2012 kniha Sofia chodí pořád v černém. Autobiograficky pojatý deník Divoký kluk, který následoval, by se dal považovat za jakéhosi předskokana románu Osm hor, jímž se autor proslavil. Jen v Itálii si knihu koupilo dvě stě tisíc čtenářů a Cognetti prodal i filmová práva. Román byl přeložen do více než 30 jazyků. V češtině ho vydalo nakladatelství Odeon, audioknihu pak loni OneHotBook.

Během úsporně vyprávěného příběhu se z chlapců stávají muži a z dětského kamarádství pouto na celý život, ačkoliv hrdinové se přístupem k životu zásadně liší. Zatímco Bruno si neumí představit jiné živobytí než v lůně rodného pohoří, Pietro je odsouzen ke střídání míst, objíždění "osmi hor" stejně jako jeden z protagonistů legendy tradované v Himálaji, kam Pietro při svém putování mimo jiné zavítá.

Ztracená generace

Román je do jisté míry autobiografický, i Cognetti vyrůstal v Miláně a jezdil do hor. Když se tam rozhodl uchýlit na delší čas, bylo to řešení existenční krize. "Vyrůstal jsem v Miláně 90. let, kdy tam díky politickému klimatu existovalo mnoho nezávislých sociálních a kulturních center. V jednom z nich jsem pracoval jako barman, ale kromě toho jsem organizoval literární setkání, kurzy psaní a různé kulturní akce," vzpomíná na období před nástupem premiéra Silvia Berlusconiho. Vybavuje si, jak se Itálie za éry kontroverzního politika změnila. Z měst zmizela podhoubí kulturního života, což se týkalo především Milána, tradiční bašty pravice. "Znamenalo to konec kolektivní zkušenosti a já tím byl velice zklamán," líčí dnes čtyřicetiletý autor náležící ke generaci, která se v Itálii označuje jako ztracená.

"Když jsme se blížili ke třicítce, byli jsme na vrcholu svých intelektuálních sil, chtěli jsme začít pracovat a 'měnit svět'. Jenže právě v tu chvíli nastala ekonomická krize. Přišlo to v nejméně vhodnou chvíli," popisuje Cognetti dobu, kdy nebyla práce a před mladými lidmi najednou všude zavírali dveře. Útěk do hor se jevil jako jedna z možností, jak tomu čelit. V horách Cognetti našel život chudší, tvrdší, obtížnější, ale mohl tam být svým pánem, vytvořit si svět podle vlastních pravidel.

Později zjistil, že nebyl sám. Náležel k malému hnutí lidí, kteří se rozhodli odejít do hor z týchž důvodů. Cognetti našel stejně jako hrdina jeho knihy útočiště na hoře Monte Rosa. Ostatně s "nahrubo" zastřiženými rezavými vlasy a plnovousem naplňuje spisovatel představu horala dokonale. Ani v nejmenším neodpovídá stereotypnímu obrazu Itala coby upraveného seladona s botami do špičky a ulízanou kšticí tmavých vlasů. Není pro něj typická ani italská upovídanost, ani rozmáchlá gesta. Také v mluveném projevu zůstává věrný svému střídmému literárnímu stylu.

Města v horách

Cognettiho inspiroval k napsání knihy mimo jiné americký film Útěk do divočiny natočený podle skutečné události. Sám však přiznává, že o "divočině" se v evropských podmínkách nedá tak úplně mluvit. "Alpy, které já znám, jsou dvě hodiny cesty od Milána. To je příliš blízko. Jsou hodně turistické a je tam spousta míst, která připomínají malá města," upozorňuje spisovatel na fakt, že také v horách má dnes člověk k dispozici auto nebo počítač, stejně jako spoustu barů a restaurací. Praví horalové, jako je románový Bruno, kteří by obdělávali půdu a pásli stáda, už se v Alpách téměř nevyskytují. Opravdovou horskou civilizaci proto odjel Cognetti hledat do Himálaje, kam poslal ve své knize i jejího hrdinu Pietra. "Nejsem ani tak unesený z horských masivů, ale právě z lidí, kteří tam žijí tak, jak bývalo v horách dříve zvykem."

jarvis_5c6e9109498e5e3b1d88675f.jpeg
Foto: Honza Mudra

Cognettiho slova o zániku horské civilizace a pravé divočiny naplňují konkrétně na Monte Rosa plány na chystanou výstavbu lanovek a sjezdovek. Naděje, že by se horu, jejíž idylická krása zůstane nesmrtelná díky Cognettiho knize, podařilo zachránit, není velká. "Myslím, že část Monte Rosa už je ztracená, ale jsem rád, že se turisté koncentrují jen na několika místech. Zůstává ještě dost údolí, která jsou nedotčená," líčí spisovatel. Podle něho by mohl být takový stav východiskem do budoucna, kdy by část pohoří sloužila lyžování a část − coby rezervace − uchovala přírodu bez zásahů člověka.

Místo rodiny komunita

Cognetti v horách strávil mnoho času sám, někdy i celé dva týdny. Stejně jako hrdina knihy obýval malou chatu, která ovšem není odříznutá od světa tolik, jak líčí v románu. K té skutečné vede silnice. Spisovatel chatu postupně opravuje, přikoupil k ní starou stáj a snaží se ji přestavět tak, aby mohl ubytovávat hosty. Potrvá to léta. Chtěl by tam jednou hostit umělce nebo studenty. S přáteli také pořádá každý rok na Monte Rosa letní kulturní festival.

S místem ve dvou tisících metrech nad mořem Cognetti počítá i jako se svým budoucím domovem. O založení rodiny ale neuvažuje. Nakonec i poselství románu Osm hor je poněkud "antirodinné". Cognetti se této charakteristice nebrání. V rozhovoru pro jeden italský časopis dokonce poznamenal, že rodina je pro něj vězení, zatímco přátelství je svoboda a radost.

"Byla to spíš provokace," připouští dnes, nicméně s myšlenkou, že jsou všichni lidé určeni k tomu, aby plodili potomky, nesouhlasí a své stanovisko vysvětluje na pozadí společenského klimatu. "V Itálii je rodina až obsedantně oslavována. Mnoho lidí našeho věku je přesvědčeno, že rodina je jediným útočištěm, kde je možné prožít štěstí. Podle mě je přátelství také alternativa. A to nejen přátelství mezi dvěma lidmi, ale také přátelství v širší komunitě," nastiňuje spisovatel myšlenku ze 60. let minulého století.

Snaží se ji zhmotnit právě v horách, kam kdysi utekl z neuspokojivé náruče města. Společně s přáteli buduje v Monte Rosa komunitní vesnici, i když jako pravý horal se žít nechystá. V chatě bude mít k dispozici auto a počítač, bez nichž by se jen těžko uživil. Cognettiho životní směr tedy vede někde mezi těmi cestami, které si zvolili hrdinové jeho knihy.