S prvním jarním dnem začne v pražském Doxu výstava věnovaná dílu Evy Jiřičné. Světově nejproslulejší architektka českého původu oslaví krátce předtím, v neděli 3. března, osmdesáté narozeniny.
Narodila se ve Zlíně, pravděpodobně nejvíce funkcionalistickém meziválečném městě Evropy, kde její tatínek Josef Jiřičný pracoval jako architekt pro firmu Baťa. Studovala v Praze: architekturu na technice a pak také na Akademii výtvarných umění. Většinu života ale strávila ve Velké Británii, kam se v roce 1968 vypravila na stáž. Neměla v úmyslu emigrovat, dějiny však rozhodly za ni. Tři týdny po jejím příjezdu do Londýna došlo k okupaci Československa sovětskými vojsky a po několika měsících legálního pobytu v Anglii Evě Jiřičné československé úřady oznámily, že její pas je už neplatný − a návrat do vlasti nežádoucí. Domů, aniž by jí hrozilo nebezpečí, se mohla opět podívat teprve v roce 1990. O devět let později si zde otevřela spolu s kolegou Petrem Vágnerem architektonickou kancelář.
Eva Jiřičná se postupně stala uznávanou představitelkou stylu high-tech, ale její tvorba se řadí také k organické a minimalistické architektuře. Všechno, čemu se věnuje, dělá naplno. Musí být však bytostně přesvědčena o tom, že má smysl se té či oné zakázce věnovat. Je stále v pohybu, na cestě mezi Londýnem a Prahou, mezi městy, s nimiž spojila svou "dospělou" existenci a v nichž má architektonické kanceláře.
Zůstává kromobyčejně skromná, ačkoliv je nositelkou vyznamenání komandér Řádu Britského impéria (CBE) a ceny Jane Drew Prize za významný příspěvek k postavení žen v architektuře. Udělena jí byla řada čestných doktorátů, například na londýnské Royal College of Art, architekturu učila na americké Harvardově univerzitě a profesuru získala na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde během svého dlouholetého působení vychovala desítky architektů. Sama se o svých úspěších nezmiňuje, ačkoliv našince pochopitelně fascinují.