Kytarista, zpěvák, skladatel a producent Thom Artway
Foto: Libor Fojtík
Písničkář Thom Artway si v roce 2017 odnesl z předávání hudebních cen Anděl dvě sošky, letos se dostal mezi tři nominované umělce v kategorii Sólový interpret. Jak sám ale ještě před vyhlášením výsledků, kdy vznikl náš rozhovor, prozradil, "neví, kdo by pro něj hlasoval".

Možná je to jeho povahou, snad jde navíc o příjemný rys jeho generace. Pětadvacetiletý Thom Artway, někdejší pouliční hudebník, dnes profesionální muzikant a producent, s ní sdílí schopnost pro něco se nadchnout, pracovat na sobě, ale příliš se netrápit pochybnostmi, zda je možné uspět. Když o sobě a své práci vypráví, nezdá se, že by se utápěl v ambicích. A přestože se snaží prosadit v globálním kontextu, ochotně se hlásí ke svým kořenům.

Thom Artway pochází z tisícihlavé obce na Moravě. Na počátku své umělecké dráhy se rozhodl zpívat anglicky a jeho písničky jsou v Česku úspěšné.

reklama

Před dvěma měsíci se vrátil z turné po Anglii a Skotsku − teoreticky by časem mohl výrazněji uspět i tam. Dělá pro to, co může, ovšem nezdá se z toho být, po moravsku řečeno, "vydřený". A nezdá se být vydřený ani sám ze sebe. Ať už to pro něj dopadne, jak chce − v Británii nebo na příštích Andělech −, působí to sympaticky.

V prosinci jste se vrátil z turné po Británii a Skotsku, jaké to bylo?

Bylo to turné o sedmi koncertech, rozdělili jsme ho na dvě části, protože jsme se během něj museli vrátit na koncerty v Česku a já na jeden sólový do Curychu. S kapelou jsme hráli v Edinburghu, Glasgow nebo v Londýně, většinou v menších klubech, byla to paráda. Obvykle před námi zahrál někdo místní, kdo otevřel večer. Měli jsme skvělé zázemí − na to, že jsme česká kapela, se o nás hezky starali. Vystupovali jsme před skoro výhradně anglicky mluvícím publikem a na poslední koncert nepřišel ani jeden Čech.

V Edinburghu a v Glasgow se občas o angličtině skoro mluvit nedá, Skotové si na svůj přízvuk potrpí, domluvili jste se snadno?

jarvis_5c77bca0498e5e3b1dbd6b5d.jpeg
Kytarista, zpěvák, skladatel a producent Thom Artway
Foto: Libor Fojtík

Měl jsem strach, že jim nebudu rozumět ani slovo, ale nakonec to bylo v pohodě. Možná to bylo tím, že přišlo mladší publikum s méně razantním přízvukem, ale je pravda, že když jsme po koncertě jeli do hotelu s taxikářem, neměl jsem páru, co se děje. Musel jsem si ho dokonce tajně nahrát.

Angličtinu, v níž skládáte písničky, máte ze střední školy?

To taky, ale já se do jazyka dostávám postupně. Učení mě nikdy nebavilo. Uměl jsem si osvojit jenom to, co mě opravdu bavilo. Takže to nebyla fyzika, ale angličtina. Rozmluvil jsem se až v zahraničí. Učím se vlastně pořád.

Pomohl vám pracovní pobyt v Irsku?

Jel jsem tam hned po maturitě, bylo mi mezi 18 a 19 lety. Pracoval jsem na statku, moc jsem nehrál, byl jsem tam skoro šest měsíců a ve volných chvílích jsem skládal první hudbu.

Co jste na statku dělal?

Pracoval jsem od rána do večera. Dojil jsem krávy. Jezdil traktorem. Sekal jsem trávu, krmil jsem dobytek, dokonce jsem hlídal děti − farmářova syna Charlieho.

Thom Artway

Kytarista, zpěvák, skladatel a producent, který pochází z Vlachovic na Zlínsku. Artway, vlastním jménem Tomáš Maček, na sebe upozornil skladbou Towards The Sun, která se v roce 2013 objevila ve filmu režisérky Karin Babinské nazvaném Křídla Vánoc. Už v té době však byl Artway zavedenou značkou mezi buskery, pouličními umělci, často byl k vidění na pražské Kampě, ale jeho kariéra ho zavedla také do řady zemí světa – Itálie, Švýcarska, Austrálie i na Nový Zéland. Zpěvákův první singl I Have No Inspiration mu v roce 2016 vynesl nominaci na cenu Český slavík Mattoni v kategorii Objev roku, z hudebních cen Anděl si v květnu 2017 odnesl dvě ocenění coby objev roku a zpěvák roku. Letošní udílení Andělů připadá na 5. března a Artway se tu v kategorii Sólový interpret roku utká s Mirem Žbirkou a Kapitánem Demem.

Myslela jsem, že éra, kdy mladí lidé jezdí do Velké Británie manuálně pracovat, třeba sbírat jahody do Skotska, aby si vydělali, je už pryč.

Na tuhle tradici jsem si taky vzpomněl, ale já jsem do Irska nejel za výdělkem. Pracoval jsem za kapesné, chtěl jsem si hlavně zdokonalit angličtinu. Kdybych si chtěl vydělat, zůstal bych doma. Farmáři toho malinko zneužívali, protože od agentur dostali levnou pracovní sílu, ale mně nevadilo pracovat téměř zadarmo. Dalo mi to hodně. Rodil jsem třeba telata!

A vy jste věděl, jak se telí kráva?

Farmář občas nebyl k zastižení, a tak když bylo třeba, holt jsem tahal ven telátko. Tehdy mi to přišlo v pohodě. Mimochodem i tahle zkušenost mě inspirovala k tomu, že jsem nedávno přesedlal na vegetariánskou stravu. Hodně lidí přede mnou tam jezdilo pro peníze, ale já měl v hlavě, že když už jsem z Moravy a umím pracovat, aspoň tam něco podělám.

Něco "podělat", čili "odpracovat", je výborný moravismus. Uměl jste taky jezdit traktorem?

Upřímně, v naší rodině, kde mám ještě dva bratry a jednu sestru, jsem zrovna já na ma­nuální práci největší tele. Kluci uměli řídit traktor od 15 let. Já si dělal řidičák na auto těsně předtím, než jsem do Irska odjel, a naštěstí mě napadlo, že by se mi hodilo, kdybych uměl ovládat i traktor − naučil mě to kamarád.

Zdá se, že kdyby vám někdo vzal z ruky kytaru, tak se asi uživíte.

Věřím, že jo. Práce začínala v osm ráno, což je na mléčnou farmu docela pozdě, ale o to později jsme končívali s prací, třeba kolem šesté sedmé. Pracoval jsem i v neděli dopoledne. Volná jsem měl nedělní odpoledne, jezdil jsem na kole po okolí nebo se šel projít. Už tehdy mě ale napadlo, že bych se tam chtěl jednou vrátit jako profesionální muzikant.

Dojil jsem krávy, jezdil traktorem, sekal jsem trávu, krmil dobytek, hlídal děti, rodil jsem i telata.

Měl jste při práci na statku vůbec čas na hudbu?

Farmář mě každou středu večer vozil do blízkého města na jam session, kde jsem si mohl zahrát s místními. Irská kultura je velmi silná. Věděl jsem ale, že se toho ještě musím dost naučit. V 19 letech jsem ještě nehrál na ulici, neuměl jsem dobře anglicky, nebyl jsem otrkaný.

Váš kolega, kytarista Jakub Ondra, hraje na ulici i teď v zimě, chodíte taky?

Ne, teď doma skládám. A na ulici už moc nehraju. Pokud přece, stane se to spíš v zahraničí, kdy kombinuju dovolenou s prací. V zimě jsem hrával, když mi bylo kolem 20 až 22 let. Živil jsem se tím, a tak jsem musel vyrazit v jakémkoliv počasí. Když hrajete v mrazu, jsou minus tři stupně a musíte prsty udržet na kovových strunách, celkem vás to zocelí.

V jakém momentě se láme atmosféra mezi vámi a lidmi, pro které na ulici hrajete?

Na ulici se vždy vydáváte s nějakým cílem. Buď jdete vydělat peníze, anebo jdete lidem udělat radost. Musíte to mít nastavené v hlavě. Když chcete ostatní pobavit, hrajete rychlejší písničky, pomalé písničky zase vdechnou okolí jinou atmosféru. Když se vám do toho nechce, lidi to poznají. Na druhou stranu, když se uvolníte a je vám jedno, co si kdo myslí, lidé se na vaši energii napojí a oplatí vám to. Tady se to láme.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.