Alexandre Cressant
Foto: Honza Mudra
Okouzlil je Havel a chtěli se stát novými Hemingwayi. A tak se v 90. letech do Prahy i dalších českých měst houfně stěhovali mladí Američané. Teď je vystřídali Evropané ze země galského kohouta.

Pokud vůbec mladí Francouzi donedávna věděli, kde Česká republika leží, měli o ní jen letmou představu: je to země levné pracovní síly plná montoven, která nemůže francouzskému absolventovi vysoké školy příliš obohatit "sívíčko". "Stejně jako Slovensko, Polsko, Rumunsko byla Česká republika považována − a do jisté míry stále je − za zemi outsourcingu," podotýká sedmadvacetiletá Ariane Semrádová. Francouze dobře zná. Pět let v jejich zemi žila a nyní pracuje v pražské Francouzsko-české obchodní komoře.

Pozoruje ale, že francouzský přístup se mění. Loni Francouzský institut spustil webovou stránku Czechemploi.fr, která v České republice nabízí Francouzům neustále nejméně stovku volných pracovních míst, v nichž nepotřebují umět česky, stačí jim francouzština nebo angličtina.

reklama

V zemi působí 500 francouzských a přinejmenším stovky dalších větších zahraničních firem. Během posledních měsíců odvysílalo už několik francouzských televizních stanic reportáže o tom, že Francouzů stěhujících se do Česka znatelně přibývá. Především těch mladých.

Na francouzské ambasádě v Praze se v posledních třech letech hlásí ročně v průměru kolem pěti set Francouzů do 40 let, kteří se v Česku na kratší či delší dobu usazují. Je to asi čtyřnásobný počet ve srovnání s dobou těsně po vstupu Česka do Evropské unie. Mluvčí velvyslanectví Kateřina Etrychová podotýká, že těchto lidí je pravděpodobně výrazně víc, protože mnozí se na ambasádě nikdy neukážou.

"Pracovat v zahraničí, a tedy také v České republice, znamená kolikrát dosáhnout vyšší pozice rychleji než ve Francii. Je tu víc příležitostí, najít práci je lehčí než ve Francii. Život v Praze je dostatečně kosmopolitní a méně stresový a bezpečnější než v Paříži," dodává Ariane Semrádová. A Francouzi, s nimiž jsme se setkali, to vidí podobně.

Alexandre: Vše je tady dostupné

"Česká republika je teď evropské eldorádo," prohlašuje Alexandre Cressant. Stojíme na střešní terase domu na pražské Letné, v jehož podkroví osmadvacetiletý Francouz bydlí. Je odtud nádherný rozhled po večerní české metropoli: na svatovítskou katedrálu, Staré Město, Letenskou pláň a na právě rozsvícený fotbalový stadion Sparty hned přes ulici. Absolvent mezinárodního práva na univerzitě v Clermont-Ferrand a nyní nákupčí v pražské pobočce švýcarské farmaceutické firmy Novartis žije v Praze třetím rokem. Byt donedávna sdílel se španělskou grafičkou, která se vrátila do vlasti. Nyní bydlí společně s francouzským vrstevníkem, jenž se v českém hlavním městě živí jako kuchař.

jarvis_5c8103e3498e11e9dc1acf96.jpeg
Alexandre Cressant
Foto: Honza Mudra

Alexandre Cressant, černovlasý chlapík postavy urostlého volejbalisty, se domluví obstojnou češtinou. Pomohla mu k ní několikaměsíční stáž na Nejvyšším státním zastupitelství v Brně v roce 2016 a jeho česká přítelkyně. "Do Česka jsem přijel kvůli pracovním příležitostem a potenciálu, který tahle země má. A kvůli skvělé atmosféře," vypočítává už v angličtině, v níž si je přece jen jistější.

Odkud jsi, ptali se mě. Z Francie? Aha, to je v Africe? Mě to ale neuráželo.

Zaujala ho nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii, životní standard srovnatelný s jeho vlastí a mnohem nižší ceny. "Vše tu je pro mě dostupné, i když si uvědomuju, že pro mnoho Čechů nikoliv. To, že si spousta z nich nemůže dovolit žít ve svém hlavním městě, za cool nepovažuju. Ani to, že vláda s tím nic nedělá," poznamenává mladý muž, který za nájemné i s inkasem v dvoupokojovém bytě platí společně s kamarádem 24 tisíc korun měsíčně.

První rok v Praze pracoval v obchodním oddělení překladatelské agentury, pak přešel do Novartisu, ale plánuje si jinou budoucnost. Jednou v Praze prý otevře vlastní pizzerii. "Přes sociální sítě jsem si udělal výzkum a zjistil, že pizzerií je tady hodně. Jenže lidi chválí jen čtyři nebo pět z nich. Tak málo pro milionové město? Tady vidím prostor pro sebe," zasní se.

jarvis_5c8103e4498e11e9dc1acf9a.jpeg
Alexandre Cressant
Foto: Honza Mudra

Na Vinohradech si pronajal malou kuchyň s pecí, chodí sem po večerech i o víkendu a vylepšuje vlastní vynález: oválnou pizzu, kterou nazval podle sebe "alexandrin". Zatím ji nabízí na foodfestivalech, při kulinářských lekcích a různých akcích. "Využívám italské know-how, můj francouzský styl a nápady odkudkoliv, včetně Česka. Naposled jsem třeba použil červenou řepu," vypráví.

Než sem přijel před čtyřmi lety poprvé v rámci studijního programu Erasmus, nevěděl prý o České republice nic. Slyšel jen pár historek o zaostalé východní zemi, kde "lidé jsou velmi chudí a dívky snadno dostupné". "Na stereotypy moc nedám a taky se ukázalo, že to tak není," usmívá se Cressant, jenž pochází ze středofrancouzského města Vichy.

S Francouzi se prý příliš nedruží, baví ho mezinárodní společnost: s mladými Belgičany, Italy, Rusy, Makedonci a Čechy jezdí třeba lyžovat do Krkonoš. "Do francouzských restaurací v Praze moc nechodím, jsou drahé a já mám český plat," podotýká. Oblíbil si však malou síť "francouzských" vináren Na břehu Rhôny, kterou ovšem vlastní Češi.

Když mluvíme o Praze jako o někdejším oblíbenému útočišti mladých Američanů, Cressant si myslí, že Francouzi se snaží víc "integrovat" do české společnosti než přistěhovalci zpoza Atlantiku. "Snažíme se učit jazyk, aspoň to zkoušíme," je přesvědčen.

V Česku se cítí bezpečněji než ve Francii, tady prý ještě nikdy neviděl na ulici, v klubu či na party rvačku, což je podle něj v jeho vlasti běžný jev. Přičítá to tamnímu téměř "jižanskému" temperamentu.

jarvis_5c8103e4498e11e9dc1acf9e.jpeg
Alexandre Cressant
Foto: Honza Mudra

Když loni francouzský tým vyhrál mistrovství světa ve fotbale, někteří Češi si ho kvůli manšaftu složenému z velké části z hráčů tmavé pleti dobírali: "Odkud jsi, ptali se mě. Z Francie? Aha, to je v Africe? Mě to ale neuráželo, byl to prostě jen vtip."

Jistá podezřívavost Čechů k "barevným" cizincům ale už prý nepřišla k smíchu Cressantovu známému z Brna. "Byl to černý kluk, ale měl českou mámu, takže to byl Čech. Jenže na ulici ho neustále kontrolovala policie. To je realita. Tady nejste zvyklí na imigraci."

Chloë: Lidé tu komunikují jako u nás

Na stole v ateliéru Chloë Bonetové na pražském Andělu stojí sádrová busta Václava Havla. Než tato − dnes čtyřiatřicetiletá − plavovláska v roce 2012 dorazila do Česka, jméno zdejšího disidenta a prezidenta neznala. O zemi nevěděla nic. Stejně jako krajané kolem ní. "Když jsem se sem stěhovala, lidi se ptali: Česká republika? Aha, to je tam někde na východě."

Havlovu bustu dostala od kamarádky, polské sochařky, a používá ji jako model při sezeních art terapie. Žena, která tento obor vystudovala na lékařské fakultě v Tours a Poitiers, se jím v Praze živí. "Mými klienty jsou děti, a těch francouzských je tady docela dost," říká rodačka ze západofrancouzského Thouars.

V Česku je hezký a jednoduchý život. Taky trochu exotika, ale lidé tu komunikují stejně jako ve Francii.

Její francouzský přítel a dnes i manžel získal v Praze před sedmi lety místo učitele francouzštiny na Prague British School, to byl důvod jejich přesídlení. Vzali se právě v Praze, na českém úřadě, a před dvěma lety se jim narodila dcera Juno. Ta prý češtinu ovládá stejně dobře − tedy přiměřeně věku − jako svou mateřštinu. "Má českou chůvu," vysvětluje paní Bonetová.

Mezitím se žena, která jako dítě vyrůstala v rodině francouzského inženýra v Burkině Faso a dalších afrických zemích, stačila o Česku dozvědět docela hodně. Zaujala ji historie: alchymisté i éra komunismu. Má pocit, že oproti její původní vlasti se tu pořád něco mění. "Je tady hezký a jednoduchý život. Taky trochu exotika, ale lidi tu komunikují stejně jako u nás," říká Francouzka.

"Chcete-li mít vlastní projekt, nesetkáte se v Česku s tolika papírováním a zákazy jako ve Francii," chválí Bonetová. Když měla na Vinohradech svůj první artterapeutický ateliér, oslovila prý děti, které viděla hrát si v okolí na ulici. "A ony začaly chodit," směje se. Vedle léčby výtvarnem zpívá a hraje na keyboard v "elektrotriphopovém" duu Overland Inn s manželem Etiennem Duputiém. Vydali už tři alba. Debutové v Portugalsku, kde také nějakou dobu pobývali, druhé v Británii a třetí v Česku. Ve zdejším Starteru, přehlídce Radia Wave, která hledá talenty, se v roce 2016 umístili na druhé pozici.

jarvis_5c8103e4498e11e9dc1acfa2.jpeg
Chloë Bonetová
Foto: Honza Mudra

Česky se Chloë Bonetová už dokáže obstojně domluvit, třeba při nakupování. Po prvních letech v Praze, kdy za byt s manželem platili vysoké nájemné, jim čeští kamarádi prozradili, že obvykle dávají na bydlení mnohem méně než cizinci. A tak si francouzský pár našel levnější byt. "Ale teď se to bohužel zvedá. A je to kvůli expatům, kteří jsou ochotni platit víc," myslí si terapeutka.

S některými Čechy se neshodne v názoru na bezpečnostní situaci ve Francii, kterou prý nevidí tak dramaticky jako mnozí našinci a některá média. "Stejně jako opravdoví teroristé mě děsí i ten váš," naráží na nedávný případ českého důchodce, který plánoval vykolejení vlaku a předstíral, že za akcí stojí džihádisté.

Julien: Není to u vás jako v Kanadě

Julien Roussel hrál lední hokej za druholigový tým ve svém domovském městě Amiens, které leží hodinu jízdy severně od Paříže. Když se loni přestěhoval do Česka, nechtěl tu ovšem dělat kariéru hokejového útočníka − v Praze získal dobrou práci jako manažer. Doufal ale, že nebude problém chodit si po práci zatrénovat.

jarvis_5c8103e4498e11e9dc1acfa6.jpeg
Julien Roussel
Foto: Honza Mudra

"Napsal jsem do Sparty, Slavie i Plzně, ale ani mi neodpověděli. Samozřejmě jsem nechtěl trénovat s jejich týmy, ovšem doufal jsem, že mi doporučí kluziště, kde bych si mohl zahrát. Myslel jsem totiž, že to v Česku bude jako v Kanadě, kde je ledová plocha na každém rohu," vzpomíná na svůj nedávný pobyt v zámoří šestadvacetiletý muž v brýlích. O Česku před svým příjezdem věděl pouze to, že je hokejovou zemí, ale znal jen dva zdejší hráče − Jaromíra Jágra a Tomáše Plekance. Jejich jména ovšem neuměl správně vyslovit.

Ze svého dávnějšího turistického pobytu v Praze si vybavoval, že je v ní sice hezky, ale je tu problém domluvit se anglicky, natož francouzsky. Když mu však loni po skončení stavební fakulty známá řekla, že francouzská firma B&B Group budující po Evropě hotely hledá člověka do své pražské pobočky, dlouho neváhal.

Napsal jsem do Sparty, Slavie i Plzně, ale ani mi neodpo­věděli.

"Ve Francii teď není jednoduché najít dobrý džob," podotýká mladík, který tak v Česku získal své první zaměstnání, nepočítáme-li jeho stáž ve francouzské architektonické firmě během studií. S třemi dalšími Francouzi má teď v tuzemsku na starosti přestavbu starších kancelářských budov na levnější hotely, za stejným úkolem jezdí třeba i do Maďarska. Jeho zaměstnavatel působí v České republice přibližně dva roky.

Na pražských Vinohradech, kde Julien Roussel bydlí, nebo v kavárnách kolem vršovické Krymské ulice prý potkává hodně mladých Francouzů. Z velké části zaměstnance francouzských společností, které v Česku v posledních letech zhusta zakládají filiálky. S jedním z nich − kolegou z firmy − si teď pronajmou byt. Dosud sdílel tři pokoje se dvěma mladými Slovenkami a jednou Češkou. I po přestěhování ovšem na pokus o vstřebání češtiny nerezignuje. Chce pokračovat ve výměnných lekcích s jednou zdejší dívkou − ona ho učí česky a on ji francouzsky.

jarvis_5c8103e5498e11e9dc1acfae.jpeg
Julien Roussel
Foto: Honza Mudra

Dlouho mu prý trvalo, než v Praze našel obchod s kvalitním vínem, a stále mu zcela nevyhovuje zdejší strava. Nedaleko od jeho kanceláře na náměstí I. P. Pavlova míjíme pekárnu a bistro Paul, patřící do francouzského řetězce. "Už sem nechodím, nabídka je tady o dost horší než ve Francii, používají asi jiné suroviny," prohlašuje Roussel. Proto si vedle chození do fitcentra a sochařského kroužku rád sám vaří a smaží: třeba telecí ragú po francouzsku nebo proslulé palačinky.

Aude: Nepotřebuju moc peněz

Když Aude Martinová během studií na univerzitě v jihofrancouzském Montpellieru hledala zahraniční stáž, obeslala motivačními dopisy instituce v mnoha evropských i mimoevropských zemích. Jen dvě odpověděly, že budoucí kulturní manažerku na studijní pobyt berou. První sídlila v argentinském Buenos Aires a druhá v Českých Budějovicích. To bylo před deseti lety a tehdy jednadvacetiletá Francouzka zvolila jihočeské město. Z oslovených Francouzů žije v Česku nejdéle a konverzuje jako jediná z nich velmi dobrou češtinou.

jarvis_5c8103e5498e11e9dc1acfb2.jpeg
Aude Martinová
Foto: Tomáš Škoda

"Lákavé pro mě bylo to, že jsem o Česku neměla žádnou představu. Ve Francii se o této zemi vůbec nemluví. Ale já ráda opouštím svou komfortní zónu," prohlašuje drobná bruneta s velkými náušnicemi v kanceláři brněnské Alliance Francaise. Právě českobudějovická pobočka této organizace šířící francouzský jazyk a kulturu ji před lety na stáž přijala. A dnes Aude Martinová pro její brněnskou filiálku připravuje dubnový kulturní festival Bonjour Brno. V jihomoravské metropoli také bydlí.

V Českých Budějovicích v roce 2009 pobyla čtyři měsíce. Líbil se jí tamní klid a to, že večer se mohla po městě procházet sama, což podle ní není pro ženu ve Francii vůbec běžné. Z jihu Čech odjela na divadelní festival do Avignonu, kde dostala na starost brněnské Divadlo Husa na provázku, které tam vystupovalo. "Lidi z něj mi dělali hodně reklamu na Brno, a tak jsem tam zanedlouho odjela," směje se Aude Martinová, jež pod Špilberkem nyní už devátý rok žije. Třetí rok je také principálkou vlastního malého divadla, které se jmenuje Le Cabaret Nomade. Vede jej s Češkou Marií Svobodovou.

Zažívám tu jako Francouzka pozitivní diskriminaci. Když lidé slyší, odkud jsem, snaží se mi pomáhat.

Na začátku pracovala Aude Martinová v Brně v rámci programu někdejší Evropské dobrovolné služby jako asistentka divadelních kroužků pro děti. "Tam jsem se naučila jazyk," říká. Její češtině jistě prospěla i tříletá známost s brněnským fotografem a nyní scénografem jejich divadla, která vyústila v loňský sňatek. Rodačka z východofrancouzského městečka Vittel se teď jmenuje Aude Martin Stulírová.

"Zažívám tu jako Francouzka pozitivní diskriminaci. Když lidi slyší, odkud jsem, snaží se mi pomáhat. Jednou si prodavačka myslela, že jsem Ukrajinka, a pak se mi za to omlouvala. Říkala jsem jí, že nemusí, protože Ukrajinka není špatné slovo," vypráví mladá žena.

Po svém příchodu před devíti lety se divila, že v Brně je málo cizinců, za tu dobu ale prý nastala znatelná změna. Často na ulici slyší angličtinu nebo španělštinu, občas i francouzštinu. Odhaduje, že ve městě žije na tři sta jejích krajanů. "Získali práci v korporacích, které se tu v poslední době usídlily. Ve Francii není pro absolventy škol snadné najít zaměstnání: Firmy chtějí lidi se zkušeností, ale kde ji mají získat? Tak jedou sem a mohou si to pak zapsat do CV," líčí.

jarvis_5c8103e6498e11e9dc1acfba.jpeg
Aude Martinová
Foto: Tomáš Škoda

Aude ale po kariéře v korporacích nikdy netoužila. Tři roky sice ředitelovala brněnské pobočce renomované Alliance Francaise, pak se ale rozhodla jít na "volnou nohu". Kromě vystupování se svým divadlem, které navazuje na tradici pouťových a cirkusových představení, zpívá a hraje v kapele Šarivary tvořené ještě Američanem, Švédem a Slovákem.

Několik let bydlela v domku ve čtvrti oblíbené mezi brněnskými umělci a alternativci − v bývalé dělnické takzvané Kamenné kolonii. Nyní s manželem žije v maringotce u lesa patnáct kilometrů za městem. "Vždy mě fascinoval život nomádů a cikánů. Nepotřebuju hodně peněz," usmívá se. Na divadelní festivaly ale nejezdí v maringotce, nýbrž v karavanu.

S přáteli ráda diskutuje o tom, jak žít "jinak", tedy šetrně k přírodě a zdrojům. Při pohledu na současnou politiku se cítí "trochu bezmocná". "Nesouhlasím s naším, ale ani s vaším prezidentem," zdůrazňuje. "Snaží se vyhovět různým lobby, a ne občanům."

Do Francie se vrátit v nejbližších letech nechystá, život v Brně jí naprosto vyhovuje. "Nemám ráda velká města, v Paříži jsem nikdy nežila a doufám, že ani žít nebudu."