Nemám-li nový text už „v hlavě“, netrápím se nad bílou stránkou, říká francouzská spisovatelka Delphine de Vigan

Ať už úspěšná francouzská spisovatelka líčí vlastní život či život svých blízkých, nebo si obratně zahrává s rea­litou a fikcí, činí to strhujícím způsobem. Její knihy se dnes prodávají po statisících, byly přeloženy do řady jazyků a také zfilmovány. Například Roman Polanski před třemi lety adaptoval její prózu nazvanou Podle skutečného příběhu.

Delphine, hrdinka této vaší prózy, bojuje s depresí a už není schopná napsat ani řádku. Nakonec jí pomůže diktafon. Máte to také tak? Slyšíte věty nejprve v hlavě a pak je kladete na papír, respektive do počítače?

Delphine má fobii z bílé stránky. Dojde to tak daleko, že není schopná ani vyplnit obyčejný formulář. Tuhle fobii jsem nezažila, také nepíšu s pomocí diktafonu. Ale mám ve zvyku psát "nahlas", často text čtu znovu a znovu.

Takže je pro vás důležitá melodie jazyka?

Přesně tak. Hudbu slov a vět považuji za důležitou. Text takto prověřuji. Píšu, pak čtu nahlas, opravuji, zase píšu a zase čtu nahlas.

Vydala jste už devět knih. Ještě se nedostavila fobie z bílé stránky?

To ne. Zatím. Krize může zasáhnout každého. Já o sobě pochybuji neustále, čas od času prožívám složitá období. Ovšem protože nepíšu bez zastavení, ale sedám k počítači teprve tehdy, když se cítím být na nový text dobře připravena, tahle fobie mě ani nemohla postihnout. Nemám-li nový text už "v hlavě", netrápím se nad bílou stránkou. V roce 2011 třeba kniha Noc nic nezadrží zaznamenala velký úspěch ve Francii, což mě překvapilo − a pak jsem další čtyři roky čekala na nový text. Potřebovala jsem se zklidnit, obnovit ticho v sobě.

Vaše první knihy jsou autobiografické. Tak se to uvádí ve vašich životopisech, nicméně je jasné, že i ostatní texty, které jste napsala, nesou v sobě řadu osobních prožitků.

Moje první kniha vypráví příběh mladé ženy, která onemocněla anorexií, byla hospitalizována ve stavu, který byl blízký smrti. Její uzdravování je cestou, jíž jsem sama prošla. V knize Noc nic nezadrží zase mapuji život své psychicky nemocné matky, respektive jdu v jejích stopách. Nevím, jestli lze tento román nazvat autobiografickým, je to spíš pokus o biografii matky. V knize je spousta skutečných faktů, ale způsob, jakým jsem ten příběh vyprávěla, je silně subjektivní, vždyť jsem ho také napsala z pohledu dítěte. Pro mě osobně je ta knížka deklarací lásky k matce. Ostatní knihy už jsou fikcí, ale samozřejmě pořád vycházím i ze svých prožitků a zkušeností.

Takže vždy nesete "kůži na trh". O tom koneckonců píšete v knize Podle skutečného příběhu. A dokazujete, že psaní může být také poměrně nebezpečná záležitost.

Tato kniha se dá číst několika způsoby. První rovina − to je thriller o nebezpečném, až patologickém vztahu dvou žen. Ve druhé rovině jde o reflexi pravdy a fikce a o hranici mezi nimi. A o otázky: Potřebuje čtenář, aby příběh byl pravdivý? A je román více zajímavý, když vychází ze skutečného příběhu? Hraju si přitom s kódy: román obsahuje všechny znaky autofikce − vypravěčka se jmenuje jako já, v mnoha detailech je mi také podobná, až čtenář nabude dojmu, že jsem to já. A pak přichází fáze, kdy začnu míchat skutečné a nereálné věci, těch druhých je samozřejmě víc… Patřím k autorům, kteří román staví. Systematicky. Dělám také hodně rešerší. Když píšu o prostředí, jež neznám, najdu si lidi, kteří v něm žijí. A když jsem zase psala o matce, zpovídala jsem samozřejmě členy své rodiny.

Nedotklo se jich, že zveřejňujete osobní a velmi bolestné věci?

Dotklo… Ale nevím, jestli je to to správné slovo. Řekla bych, že to nebylo pro rodinu zrovna jednoduché, ovšem negativní reakce nakonec přišly z jiné strany, než jsem předpokládala. Měla jsem strach, abych nezranila bratry a sestry své matky, ale ti nakonec − byť s řadou věcí, jež jsem napsala, nesouhlasili − román přijali dobře. Naopak velmi silné negativní reakce se mi dostalo od lidí, kteří zdaleka nebyli mé matce tak blízcí, od těch, o nichž v knize nepadlo ani slovo.

Takže kolegové, přátelé?

Velmi negativně reagoval třeba můj otec, i když jsem nepsala o období, kdy s ním matka žila. Byl to pro ni temný čas, ale já ho vynechala.

Stála vám ta kniha za to?

Nelituju. První věty jsem napsala hned po matčině smrti a dnes vím, že kdybych s tím otálela, už bych to nedokázala. Jsou knihy, jak říkají někteří autoři, jež si vás samy vyberou, které nemůžete nenapsat ani je nemůžete napsat jinak. Já ten román potřebovala, abych mohla pokračovat. Bylo to velké dobrodružství. A koneckonců také úspěch. Každopádně však doufám, že už nikdy takovou knihu nebudu muset napsat.

Máte dvě děti. Jak snášejí vaši otevřenost?

Dnes jsou to už mladí dospělí lidé a myslím, že si dovedou udržet dobrý odstup. Naučily se s mým psaním žít možná i proto, že to vše nepřišlo ze dne na den, ale zvolna. A úspěch, všechna ta pozornost veřejnosti se dostavily vlastně poměrně pozdě, kdy už nebyly malými dětmi a já nebyla mladou matkou. Naštěstí žádný spisovatel nebude nikdy ve Francii tak slavný jako zpěváci nebo herci, takže můžeme vést poměrně normální život.

Spisovatelka Delphine de Vigan

Foto: Honza Mudra

Anorexie, závislost na alkoholu, střídavá péče o děti a její nebezpečí. To jsou současná témata, jež asi zajímají zvláště ženy…

… a mnoho mužů! Dostávám od nich spoustu dopisů. Zaujala je i Pouta.

Omlouvám se, nechtěla jsem vašim textům přiřadit nálepku "ženské literatury". Mimochodem, používá se vůbec ve Francii?

Dělení na ženskou a mužskou literaturu není výrazné. Všeobecně však platí, že beletrii čtou hlavně ženy. Neznám přesné statistiky, ale nebude jistě špatně, když řeknu, že romány z 80 procent zajímají ženy. Mezi těmi zbývajícími 20 procenty je ovšem velká skupina mužů, kteří si kupují i moje knihy. Já se tedy nepovažuji za autorku knih pro ženy.