Pokud bychom hledali světově nejvlivnější školu architektury a designu dvacátého století, mezi favority na prvenství by se velmi pravděpodobně objevil Bauhaus, jenž byl založen před sto lety v německém Výmaru. Rok po skončení první světové války měli snad všichni lidé chuť začít znovu − a jinak. Vyhlídky se zdály více než nadějné, neboť se mělo za to, že hůře, než bylo, už být nemohlo.
V provolání Bauhausu se psalo: "Společně navrhněme a vybudujme novou stavbu budoucnosti, která obsáhne architekturu, skulpturu i malířství v jediném celku a která se jednoho dne bude tyčit k nebesům jako křišťálový palác, dílo milionů rukou dělníků."
Ředitel školy Walter Gropius chtěl moderně navázat na Gesamtkunstwerk, totiž na spojení různých oborů do jediného celku, jehož forma se bude důsledně a nekompromisně odvíjet od funkce. Z patetického vyznění manifestu můžeme usoudit, že byl idealistickým vizionářem, ale díky svým uměleckým i organizačním schopnostem věděl, jak cíle dosáhnout. Začal se rodit funkcionalismus, právě z Bauhausu pocházely jeho nesilnější kořeny, z nichž se splétala jedinečná DNA.
Gropius povolal do služby avantgardní malíře, jako byli Paul Klee, Vasilij Kandinskij, Oskar Schlemmer, Josef Albers či Johannes Itten, ale také architekty Hannese Meyera nebo Ludwiga Miese van der Roheho, typografa Herberta Bayera, fotografa Lászlóa Moholy-Nagye či designéra nábytku Marcela Breuera. Co jméno, to pojem. Obory ztrácely někdejší hranice. Škola si byla dokonce postupně schopná na sebe vydělávat, protože její pedagogové přicházeli s originálními řešeními, s novými pohledy na užité umění, design i průmyslovou výstavbu. Trubkový nábytek se zrodil právě v Bauhausu. Stejně jako typické bezpatkové písmo nebo stolní lampy.
