Obonete Ubam
Foto: Pepa Dvořáček
K tomu, aby člověk mohl zvládat situace, kdy mu jde o život, se musí změnit. Zbavit se starých návyků a iluzí, svléknout je, jako když se loupe cibule. "To, co z vás zbude, je vaše pravá povaha," říká muž, který se v zemi svých předků naučil respektovat i starou okultní tradici.

Za svým životním příběhem (profil Oboneteho Ubama – ZDE), u nějž není vyloučeno, že se jednou dočká filmového zpracování, se Obonete Ubam ohlíží po 12 letech z pohodlí pražského klubu Radost FX. Zdejší prostředí se mu zdá „vhodně mezinárodní“. Syn nigerijského velmože a české učitelky, kteří se seznámili během studií na Ukrajině, si totiž po všem, co zažil, na národnostní ani kulturní škatulky příliš nepotrpí.

Obonete Ubam věnoval péči o odkaz svého otce, zesnulého nigerijského policejního generála Sundaye udo udo Ubama, s nímž se poprvé setkal jako mladík, celkem sedm let svého života. Napsat knihu o tom, co v Africe zažil, mu zabralo sedm zim strávených ve slunném andaluském městě Malaga, kam se přestěhoval, jakmile svůj úkol splnil.

„Když na pláži svítí slunce, k těžkým vzpomínkám je daleko,“ usmívá se Obonete Ubam a připouští, že vracet se do strastiplné reality v Nigérii už se mu dnes příliš nechce. Není divu. Otuekong Ubam čili král válečník, který právě vydává knihu Sedm let v Africe, si šlechtický titul v nejlidnatější zemi tohoto kontinentu oddřel.

reklama

Jak se žije nigerijskému králi z Bruntálu ve španělské Málaze? Čím se dnes zabýváte?

Mám tam domeček na pláži. K němu jsem si přibral několik dalších domů, které pronajímám. Do toho občas zprostředkuji nákup nebo prodej nějaké nemovitosti. Na pobřeží se čeká věru dobře, jestli nějaký obchod dopadne, nebo ne.

Máte ještě nějakou práci se správou majetku vaší rodiny v Nigérii? Ta vás stála hodně sil – dlouho jste bojoval s vlastními příbuznými, s někdejšími spojenci vašeho otce, ale i s podnikatelskými dravci, kteří po jeho skonu vycítili příležitost.

Naštěstí už neřeším detaily běžného provozu, určil jsem v Nigérii spolehlivého správce, který je zároveň jednou z hlavních postav mé knihy. Denně si voláme, radíme se, ale všechno šlape. V našich domech žije více než 100 nájemníků, na dálku bych se o ně nepostaral. Mé první vzdálení od rodiny v Nigérii proběhlo o Vánocích roku 2007. Dnes je to už 12 let a od té doby se toho strašně moc stalo. S mými sedmi sourozenci naštěstí fungujeme výborně.

Jak často je jezdíte navštěvovat?

Už moc ne. Hodně přemýšlím nad tím, jestli mi stojí za to se tam objevovat. Mám africké kamarády, kteří také žijí v Evropě a jsou v podobné situaci jako já. Ukazuje se, že stačí, když se tam vypraví jednou za pár let, aby se vědělo, že jsou mezi živými, ale návraty domů nevyhledávají. Jet tam jednou za pět let je podle mě tak akorát.

Vaše kniha Sedm let v Africe začíná líčením příšerných podmínek, v nichž jste se ocitl jako patnáctiletý mladík, kdy vás váš znovunalezený otec zapsal do nigerijské kadetní školy. Ta by byla brutálním místem pro dospělého, natož pro teenagera ze středu Evropy. Co na knížku říkala vaše maminka, která dodnes žije v Bruntále a v době, kdy jste byl v nouzi, pro vás nemohla nic udělat?

Konečnou verzi knihy ještě nečetla. Zato četla její původní, 900stránkovou verzi. Byla z ní dojatá, protože můj příběh pro ni byl způsobem, jak otevřít kapitoly z její vlastní minulosti. Ale abych řekl pravdu, trochu se jí na to bojím ptát. Mí rodiče nebyli vždycky „mamka s taťkou“, byli to mladí lidé, kteří žili 70. letech jako stipendisté v Kyjevě a podle všeho se tam chvíli měli opravdu úžasně. Z respektu k ní tyhle podrobnosti nevyhledávám.

Jako kluk jste se ocitl v situacích, z nichž by běžný rodič šílel strachy. Zažil jste bití, šikanu, hlad, viděl jste umírat lidi. Mohl jste vaší mámě dát vědět, co se děje – anebo jí to aspoň později vyprávět?

Ne. Právě proto, že jsem věděl, že by se zhrozila. Na druhou stranu, tyhle příběhy mají podobný efekt jedině tehdy, když na ně uplatníte evropskou perspektivu. V Nigérii to tak prostě chodí. V některých okamžicích je můj příběh trochu drsný i na nigerijské poměry, ale takhle se tam holt žije. O předminulém víkendu byly v Nigérii guvernérské volby, předtím zase předvolební shromáždění, do kterého lidé začali pálit a házet granáty. Jestli má kniha vyznívá tak, že život v Nigérii je nebezpečný, tak on skutečně je.

Sešli jsme se spolu na obědě v jedné olomoucké restauraci. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem se svými rodiči seděl u jednoho stolu.

Byla se vaše maminka v Nigérii někdy podívat?

Nebyla. Zažila vlastní drama na studiích ruštiny v Kyjevě, kde nakonec musela stihnout dva ročníky najednou, protože věděla, že kdyby táta dostudoval dřív a skončilo by mu studentské vízum, nemuseli by se už nikdy vidět. Pak s tátou přijeli do Československa – to bylo asi dva až tři týdny předtím, než jsem se narodil. Otec tu byl poprvé. Pak odsud odjel a dalších 30 let se neviděli. Po pár letech mu přišlo oznámení o rozvodu, který si na mámě vynutili komunisté. Setkali se spolu do jeho smrti už jen jednou – táta přijel do České republiky na návštěvu. Sešli jsme se spolu na obědě v jedné olomoucké restauraci. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem se svými rodiči seděl u jednoho stolu. Nikdy na to nezapomenu.

Tušil váš otec, občan Nigérie čili Commonwealthu, že v momentě, kdy opustí socialistický blok, už se nebude moct nikdy vrátit? Věděl, co riskuje?

Vůbec ne. Dlouho věřil tomu, že se za námi vrátí. Když jsme se spolu v mých patnácti letech setkali, poznal jsem, že mou mámu hluboce miloval, přestože už měl novou rodinu.

Byli jste s otcem v kontaktu po vašem – takřka vymodleném – návratu z vaší první cesty do Afriky?

Psali jsme si, čas od času jsme si zavolali. Těsně před mými 19. narozeninami jsem tam jel znova na půl roku. Pak jsme dlouho v kontaktu nebyli a já se do Nigérie vrátil až v roce 2002.

Obonete Ubam coby král válečník kmene Annang
Obonete Ubam coby král válečník kmene Annang
Foto: archiv Oboneteho Ubama

Na malém městě může být nevýhodou, když je člověk v něčem jiný, a nemusí jít zrovna o barvu pleti. Přítěží mu mohou být i jiné životní zkušenosti – okolí si může říkat, že se vytahuje. Když jste se z kadetní školy vrátil na bruntálské gymnázium, mělo cenu se s vašimi spolužáky bavit o tom, co všechno jste viděl?

Nejdřív jsem se o to pokoušel, ale pak jsem přišel na to, že to nemá význam. To je jeden z důvodů, proč jsem napsal svou knihu – aby se mé zážitky někde objevily. Předtím jsem ten nářez nebyl schopný verbalizovat.

Obonete S. Ubam

Syn nigerijského otce a české matky, který vyrůstal v Bruntále. Jako čtrnáctiletý odjel do Nigérie, aby se seznámil se svým otcem, nigerijským policejním generálem. Po návratu do České republiky dokončil studia na bruntálském všeobecném gymnáziu, po něm nastoupil na Vojenskou akademii ve Vyškově. Později působil na oddělení zahraničních styků na Ministerstvu obrany ČR. Obonete Ubam spoluzakládal Ligu etnických menšin ČR, vystudoval práva a působil jako manažer. Několik let se věnoval rozvoji česko-nigerijských obchodních vztahů. Po skonu svého otce se přestěhoval do Nigérie, kde se věnoval správě rodinného majetku i rozvoji nigerijského kmene Annang. Za svou práci byl oceněn titulem krále válečníka, takzvaného otuekonga. Dnes žije ve španělské Malaze a podniká v realitách.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.