Ačkoliv kniha čítá sotva 160 stránek a sám autor ji nazývá spíš reportáží, porota slavné Goncourtovy ceny vyhlásila L'Ordre du jour − v českém vydání Tagesordnung − nejlepším francouzským románem roku 2017. "Nejvíc překvapený jsem byl asi já," usmívá se Éric Vuillard a na chvíli se zdá být uličníkem. Pak ale hned "otočí list" a vrací se raději k tomu mrazivého podvečeru, jímž svou úspěšnou knihu začíná.

Je 20. únor 1933 a v berlínském paláci předsedy Říšského sněmu Hermanna Göringa se schází čtyřiadvacet nejvýznamnějších německých bankéřů a podnikatelů, aby si stiskli ruku s novým kancléřem. Adolf Hitler, měsíc po svém jmenování, nemíní ztrácet čas. K definitivní porážce komunismu a dosažení prosperity je nutné vyhrát parlamentní volby, jež se konají 6. března, a tak se obrací na mocné podnikatele a žádá je o finanční podporu pro kampaň nacistické strany.

Ani jeden z přítomných byznysmenů neodmítne, nevymyslí si důležité jednání na druhé straně města a nevytratí se po anglicku, ale okamžitě podepíše šek a složí statisíce marek: Wilhelm von Opel, Eduard Krupp, Albert Vögler, Georg von Schnitzler, Günther Quandt, August von Finck… Tedy firmy BASF, Bayer, Agfa, Opel, IG Farben, Siemens, Allianz, Telefunken. "Pod těmi jmény je známe. Léčí nás, oblékají, vozí po všech cestách světa, kolébají," píše Éric Vuillard a mžikem se ocitáme ve 21. století. Ten příběh ještě neskončil.

Vaše knížka je útlá, ale silná svou výpovědí. Jak ji přijali dědicové velkých německých značek?

Nikdo nahlas neprotestoval. Nicméně − když jsem byl knihu představit v Essenu a měl jsem tam autogramiádu v knihkupectví, někteří z organizátorů oslovili také zástupce nadace koncernu ThyssenKrupp s dotazem, zda by mě nechtěli pozvat do své vily Hügel a uspořádat tam diskusi. Tehdy mi zatrnulo. Protože kdyby mě pozvali, určitě bych odmítl. Nesouhlasím, a také o tom píšu, jak se koncern staví k vlastní minulosti. Na svém webu mlčí o tom, že ve firemních továrnách pracovali otroci z koncentračních táborů a také tam umírali. Naopak líčí válečné roky jako dobu technického pokroku, dokonce popisuje charitativní aktivity Gustava Kruppa a jeho ženy Berthy, i když Gustav byl válečný zločinec.

Éric Vuillard (50)

I když vystudoval několik oborů a mohl být třeba právníkem nebo vědcem, zvolil si literaturu. První román Conquistadoři mu vyšel v roce 2009. Následovaly další texty, jež se vyznačují typickou sevřeností a dynamičností a v nichž se zabývá událostmi, jež měnily dějiny (Kongo, 14. červenec). Získal několik francouzských literárních cen, nejvýznamnější Prix Goncourt mu byla udělena za román-reportáž L'Ordre du jour. Pod názvem Tagesordnung ji v Česku vydalo nakladatelství Argo. Letos v lednu vyšel ve Francii román La Guerre des pauvres (Válka chudých). Kritici i čtenáři v něm hledají paralelu se současným hnutím žlutých vest.

Jak to dopadlo? Pozvali vás?

Ne, naštěstí odmítli. Tak mi to líčili lidé, kteří se na ně obrátili. Prý se to stalo poprvé v historii nadace, že takhle negativně reagovala. Jsem tomu rád.

Jak vás tak pozoruju, nebojíte se konfrontací. Je pravda, že první revoltu jste podnikl už v patnácti letech, když jste se vydal na cestu po Evropě?

Dá se to tak říct. Můj otec byl chirurg, ale při téhle náročné práci je jednoduché vyhořet. Rozhodl se tedy opustit profesi, město, všechno a všechny. Přestěhoval nás z Lyonu do zapadlé alpské vesnice. Začal jsem chodit do lycea ve vedlejším městečku, ale vydržel jsem to asi dva měsíce. Pak jsem utekl a vydal se autostopem po Evropě, nejprve do Španělska, Portugalska, chtěl jsem dojet až do Afriky.

Páni, tak to byla pořádná revolta.

Náš rodinný život byl komplikovaný a ta změna brutální. Věděl jsem, že takhle nemůžu žít. Nebyl jsem první ani poslední, kdo se k takovému kroku rozhodl. Vzpomeňme na Francoise Villona a Arthura Rimbauda, ti také strávili na cestě hodně času. A od té doby se zas tak moc nezměnilo. Když je vám patnáct šestnáct, jste poměrně senzitivní, zajímáte se o literaturu, nebo se ji dokonce pokoušíte psát, v jisté fázi se vám život na cestě jeví jako přirozený způsob. Je to jeden z klasických modelů, jež se v tomto věku lidem nabízí a je lehce přístupný.

V patnácti jste tedy byl rozhodnut stát se spisovatelem a básníkem?

Nerad bych prohlašoval, že jsem už v útlém věku věděl, čím budu, a vše pro to také dělal. Spíš literatura byla pro mě důležitá stejně jako cesta napříč Evropou, ale mohlo to skončit úplně jinak.

Nakonec jste se ovšem vrátil a vystudoval několik oborů − práva, antropologii, politické vědy, filozofii a historii. A ze všeho máte diplomy.

Zamiloval jsem si univerzitní život, knihovny, kavárny, sklenky s přáteli. Smějete se? Ale ano, trochu žertuji, ale studia byla důležitá. Přivydělával jsem si při nich na nejrůznějších brigádách, jako číšník nebo prodavač ovoce a zeleniny, ale nikdy se nedal zaměstnat. Ani po univerzitě.

Takže jste netoužil nikdy stát se advokátem nebo profesorem na univerzitě?

To mě nenapadlo. Studoval jsem, protože jsem se chtěl něco dozvědět.

Většina vašich knih přináší historické příběhy, jež odkrývají paralely se současností. To je forma, která vás nejvíc zajímá?

Jsem přesvědčen, že literaturu nemůžete oddělit od sociálního a politického kontextu, v němž žijete. Je s ním provázána, a to i literatura, která se v prvním plánu věnuje konkrétní historické události. Nevěřím také tomu, když je literatura prezentována jako výsledek imaginace. Abych to dokumentoval na příkladu: můžeme tvrdit, že knihy Jaroslava Haška nebo Bohumila Hrabala jsou čistá fikce? Třeba Osudy dobrého vojáka Švejka. Na první čtení jasná nadsázka. Ale není to pravdivější obraz první světové války, než jakých se nám dostává v leckterých odborných publikacích?

jarvis_5ca4b88a498e11e9dd571da1.jpeg
Foto: Profimedia

Asi ano. Jaroslav Hašek zažil válku na vlastní kůži, dostal se na ruskou frontu…

… a dokáže o tom vyprávět s nadhledem, humorem. A Tolstoj dokáže vyprávět o ruské aristokracii, protože sám byl aristokratem. V současném světě určuje lidskou existenci zisk. Rozhodující je výše našich příjmů a co si za ně koupíme. O tom bychom všichni mohli napsat knihu. Ale kdybych chtěl napsat o propojení byznysu a politiky, nemám na to ten správný status, protože se v těch sférách nepohybuju. Nejsem tak dobře vybaven jako velcí autoři 19. a začátku 20. století, kteří navštěvovali vyhlášené salony, a tak znali do detailu i zákulisí.

Chápu tedy správně, že když nemůžete psát o propojení byznysu a politiky ve 21. století, zvolil jste příklad spojení Adolfa Hitlera a německých průmyslníků?

Historie je útočiště. Beru si ji na pomoc, abych mohl vyprávět příběhy, které jsou pro mě v přítomnosti nedostupné.

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • Do kterých historických postav se Éric Vuillard dokáže vžít a u kterých to příliš nejde?
  • Co měli podle Érica Vuillarda společného Göring a lord Halifax?
  • Kdy podle něho lidé raději naslouchají extremistům?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se