Ve Věřňovicích jsou limity znečištění překvapivě překračovány až desetkrát.
Foto: Drahoslav Ramík
Ve vsi na česko-polské hranici, která se tu měnila ještě v roce 1959, se místní neshodnou, kdo za pověst „černé díry“ republiky a třetího nejznečištěnějšího místa v Evropské unii může a zda je oprávněná.

Řece Olši, u níž vesnice Věřňovice s 650 obyvateli leží, tu nikdo jinak neřekne než Olza. Ta zde částečně tvoří hranici mezi Českem a Polskem, lidé tady mluví slezským nářečím, nazývaným "po našymu". Olza se jednou za čas vylije z břehů − naposledy se tak stalo v roce 2010 − a z Věřňovic, které patří pod pětitisícovou obec Dolní Lutyně, se stane ostrov. Místní vodáci oblasti přezdívají Slezské Benátky, přestože tu nejsou žádné pamětihodnosti. Jen malá kaple z 19. století a kříž připomínající prusko-rakouské války. Převažují účelné rodinné domky postavené v 80. letech, zahrádky občas hlídá sádrový trpaslík.

Větším nebezpečím než voda ve zdejší řece je ale pro Věřňovické vzduch, který denně dýchají. Podle minulý měsíc zveřejněné mezinárodní analýzy nazvané Globální hodnocení kvality vzduchu ve městech za rok 2018, kam byla zařazena i malá sídla (měří se množství polétavého prachu), se Věřňovice umístily jako nejhorší místo v Česku a třetí v Evropské unii. Na osmém místě v EU skončila Ostrava, 85. je Brno a 142. Praha. Ve stovce nejznečištěnějších míst se objevilo nejvíc měst z Polska, Česko je druhé.

reklama

Věřňovická měřicí stanice se nachází u nezpevněné cesty v polích, asi tři sta metrů od nejbližšího domu a zhruba tři kilometry od železáren v Bohumíně či od černouhelné elektrárny v Dětmarovicích na opačné straně. Čidlo je tedy zasazeno do přírody, a to dokonce do chráněné, "evropsky významné lokality" Natura, kde žije vzácný brouk páchník či kuňka žlutobřichá. Přesto stanicí naměřené hodnoty ukazují v nejhorších dnech až desetinásobné překročení povoleného limitu rakovinotvorného jemného prachu. Jak je to možné?

Topilo se většími hnusy

Druhý dubnový pátek odpoledne klesla teplota vzduchu k pěti stupňům Celsia a ve Věřňovicích opět přiložili do kotlů. I když ne všude, šetří se i na topení, zvlášť tady v Moravskoslezském kraji. Z několika komínů ovšem vychází kouř různých odstínů: od bílé až k hustě černé. Poblíž těchto domů vás do nosu udeří zápach. Nic, co by člověk neznal z českého venkova. Kolega fotograf, jenž je z blízké Karviné a párkrát do Věřňovic v minulosti zavítal během smogových situací, nicméně podotýká, že tohle je jen slabý odvar. V některých zimních dnech se tu dýchá opravdu těžko. A je pravda, že na Ostravsku a Karvinsku se lidé dožívají v průměru o dva roky méně než ve zbytku republiky.

jarvis_5cc06ab5498e11e9de3b2450.jpeg
Fouká to do Česka? Komín v sousední polské obci Laziska.
Foto: Drahoslav Ramík

Zvoníme u jedné vilky, z jejíhož komínu stoupá tmavý dým. Na balkon vychází třicátnice v růžovém trikotu. Právě prý doma zatopili uhlím. "Dřív se topilo většími hnusy než dneska a přežili jsme to," říká světlovlasá žena, která se představuje jako Anna na mateřské dovolené. Do jejího domu vede plynová přípojka jako k většině zdejších obydlí, topení plynem je však podle paní Anny příliš drahé. "Budeme ale žádat o dotaci na nový, čistější kotel na dřevěné peletky," slibuje žena za jemného mrholení.

O kousek dál bydlí zhruba o třicet let starší paní Halina. Podle svých slov patří s manželem k těm místním, kteří topí jen plynem. Kolik takových ve vesnici je, nikdo nepočítá. Možná polovina, podle finanční situace a nálady, ačkoliv Věřňovice jsou plynofikované skoro celé. "Dívala jsem se jednou v zimě na naši vesnici od Kauflandu v Orlové a viděla, v jakém jsme tady dolíku, v úplné díře, a všude nad tím smog," popisuje bývalá drážní zaměstnankyně v květovaném šátku domovskou vesnici, jež je skutečně o trochu níže položená než okolí. Zdravotní problémy ovšem prý paní Halina nemá. "Už jsme zvyklí. Ale děti říkají, že by v tom smradu nežily. Bydlí už 13 let v Anglii," vypráví o své dceři a jejím muži.

jarvis_5cc06ab6498e11e9de3b2454.jpeg
Fouká to do Polska? Ani ve Věřňovicích zdaleka všichni netopí plynem.
Foto: Drahoslav Ramík

Lucie Balcarová, mluvčí radnice nedalekého Bohumína, jejíž pracovníci mohou provádět kontroly kotlů v domácnostech i ve Věřňovicích říká, že v této vsi během poslední sezóny neuskutečnili ani jednu. "Nepřišel žádný podnět od občanů," podotýká Balcarová.

Není ale jisté, zda komíny šetřivějších sousedů paní Haliny stačí zamořit ovzduší ve vsi natolik, že se Věřňovice proměnily ve třetí nejšpinavější místo Evropské unie. Nejčastěji tu totiž slyšíme, že větší část zplodin přichází zpoza hranice. "Vědci sondovali ,DNA' prachu ve zdejším ovzduší a zjistili, že v době nejvyšších koncentrací pochází znečištění z malých kotlů a 60 procent z toho je z Polska," tvrdí ve své kanceláři s bustou Masaryka na stole Pavel Buzek z hnutí STAN, starosta Dolní Lutyně, k níž byly Věřňovice připojeny v roce 1975.

Andrzej, Ulrich a pak Oldřich

Přes Olši vede úzký silniční most, za ním Věřňovice končí. Pak se jede kolem niv, na nichž se pasou ovce. Míjíme starou hraniční závoru, kterou tu rozpůlili v roce 2007 během slavnosti pořádané při vstupu do schengenského prostoru. Hranice se tu často měnily. V říjnu 1938 byly Věřňovice a další části československého Slezska připojeny k Polsku. "Rodiče mi vyprávěli, že v září 1939 z vikýře sledovali, jak polští vojáci zase utíkali před Němci," říká bývalý věřňovický kronikář, dvaaosmdesátiletý Oldřich Piskoř, jemuž polské úřady v dokumentech změnily na necelý rok jméno na Andrzej, německé pak po připojení Slezska k Říši na Ulrich, až po válce se stal zase Oldřichem.

jarvis_5cc06ab7498e11e9de3b2458.jpeg
Mladí se z Věřňovic stěhují, protože „nechtějí žít v tom smradu“.
Foto: Drahoslav Ramík

Ještě před šedesáti lety tu byla jiná hranice než dnes a na území Věřňovic dokonce kvůli nedořešeným územním nejasnostem existovala polská enkláva, sestávající z několika hektarů patřících Polsku, ale obklopených československým územím. Enkláva zanikla 14. února 1959 novým vytyčením hranic. Podle katastru nemovitostí nicméně několik pozemků dodnes patří polským vlastníkům,. Někteří čeští občané Věřňovic jsou zase majiteli pozemků na polské straně.

Po překonání dnešní česko-polské hranice se úzká asfaltka, po níž jedeme, těsně přiblíží dálnici, která míjí Věřňovice v půlkilometrové vzdálenosti ještě jako D1 a je považována za jeden ze zdrojů znečištění. V Polsku už ale nese název A1. Asi kilometr od hranic stojí benzinová pumpa a McDonald's, kam prý Věřňovičtí někdy chodí na sváteční oběd. I pod tímto fastfoodem se podle místních nacházely pozemky českých vlastníků. Před několika lety je kvůli stavbě autostrády od nich odkoupil polský stát.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.