Potomci jako podomci
Foto: Shutterstock

Těsně před půl devátou ráno, kdy se budova školky zavírá, žene před sebou matka s vlasy obarvenými na zeleno své dvě děti − starší holčičku a mladšího kluka. Mluví s nimi hlasem hrubým jako šmirgl papír: "Tak dělej, hni se. Tobě to trvá! A kdes tu čepici nechal? To se mi snad zdá." Nebo: "Jestli si ty boty nesrovnáš, přetáhnu tě, ti řikám!"

reklama

Každý někdy zažil špatné ráno. Člověk se dostane do časové tísně a dítě, místo aby spolupracovalo, komplikuje odchod lenochodím tempem při snídani, oblékání nebo cestou do školky. To je pak těžké udržet nervy na uzdě.

Nezdá se mi ale, že tohle by byl případ matky se zelenými vlasy. Bývám svědkem podobných situací tak dvakrát do týdne. Nedělám si proto iluze, že na své děti jindy mluví, jako když másla ukrajuje. Nikdy jsem neviděla, že je tluče. Ale jen z tónu jejího hlasu mi naskakuje husí kůže. S takovou matkou dětem sebevědomí nezbytní. A hrozí, že až tyhle děti vyrostou, budou se samy chovat k vlastním dětem i ostatním lidem hrubě, protože to zažívaly celé dětství.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.