Jeho knihy působí jako lék. V jejich společnosti je den barevnější a lidé laskavější. Stejně jako v přítomnosti jejich autora – spisovatele, režiséra a herce Arnošta Goldflama.
Foto: Libor Fojtík

Věcí se snaží spíš zbavovat. Na parádu moc nedbá. "Do smrti mi to vlastně postačí," říká autor povídek, dětských knih, mnoha divadelních her, režisér a herec Arnošt Goldflam.

reklama

Občas ho však rozmar dostihne: "Léta jsem měl rád červené ponožky, červené kapesníky − ty už ale nejsou k dostání. Nosím aspoň červený batoh, který mi koupila moje paní Petra." Za marnivost považuje i střídání období, kdy z košil "nevystoupí", a kdy je naopak na sebe nevezme.

A i když nehromadí nic, má asi třicet malých Buddhů: "Tcháni a žena mi je dávali k premiérám. Takže i když nejsu buddhista, mám doma malý buddhistický oltáříček."

Nedávno si z rozmaru a nostalgie koupil pionýrky, boty, které nosíval zamlada. "Jsem s nimi nadmíru spokojen. Jsou mnohem pohodlnější než pionýrky, které mi tata v dětství pořizoval − protože byly levné."

Dřív nakupoval hromady knížek, dnes už ne, raději je píše. První knihu pro děti napsal, když se mu ve "druhé várce" narodil syn. "Byl jsem starý otec, bylo mi čtyřiapadesát a chtěl jsem dětem něco zanechat. Druhou knihu jsem napsal v šedesáti, když se mi narodila dcera."

Z dětského světa nikdy úplně nevystoupil. "Už od dětství mě těšilo, když jsem musel s mým − jak říkáme my, co pocházíme z Brna − tatem pracovat na zahradě. A když mě nepotřeboval, pohroužil jsem se do sebe a fantazíroval jsem. Nebo jsem si před spaním vymýšlel pohádky sám pro sebe. To mě bavilo a těšilo. A to mě neopustilo. Ano, su trochu dětinský."

Autobiografické prvky najdeme ve všech jeho knihách, v těch pro dospělé i v těch pro děti. Například knížka Sny na dobrou noc vznikla takto: "Každé sobotní ráno jsme se scházeli s dětmi v posteli a ony nám vykládaly, co se jim zdálo − díky tomu jsem vymyslel a sepsal patnáct dětských snů. Samozřejmě zase jsem tam pomluvil celou rodinu. Všude se objevuje něco malého z našeho života. A ilustrovala to moje žena Petra, jak jinak."

Píli má jako potřebu: "Práce je nejlepší lék na hodně věcí. Pomáhá mi překonávat těžké chvíle a mou občasnou těžkomyslnost."

Bez čeho se v posledních dnech neobejdu

jarvis_5cef9891498e11e9dfec39ff.jpeg
Kytarka, bloček, tužka, Hledání ztraceného tatínka, Podivné historky ze života
Foto: Lukáš Bíba

Kytarka: Masochista, Maniak, Voyeur, to byly, mimo jiné, cykly mých improvizovaných představení. Chtěl jsem hlavně cvičit paměť, umělecké důvody byly druhořadé. K příběhům jsem hrál pseudopísničky na tuto dětskou kytarku. Bloček: Po vzoru starých šmíráků si vše, co hraji, vypisuji i s narážkami na papírek. Tím se to učím. Stejně mi to je málo platno. Tužka: Bez ní se neobejdu. Notýsek: Když se hrálo Dítě v Dlouhé, psal jsem každý rok do programu vzpomínku z dětství, a když bylo výročí, vydali tyto notýsky s jednou z fotek. To su já, když mi bylo asi osm let. Hledání ztraceného tatínka: Moje desátá kniha pro děti. Podivné historky ze života: Dvacet povídeček, mimo jiné také o mém pomyslném pohřbu. Jsou velmi různorodé, jejich psaním jsem se zachraňoval před tíhou života, když na mě někdy dolehla… Obě knihy ilustrovala moje žena Petra Goldflamová Štětinová.