Buďme jako Klára
Foto: Shutterstock

Páteční podvečer, zahrádka jedné z nejmenovaných pražských kaváren, jakžtakž stín. Na první dobrou oáza klidu, míru a ticha, až na prostřední stolek obklíčený čtyřmi slečnami. Všechny disponují hlasem vysoké frekvence, výraznou gestikulací a Aperol Spritzem. Kéž bych ten rozhovor neslyšela. Jenže vzdálenější posezení je obsazené a přede mnou po vyčerpávajícím pracovním týdnu přistává vymodlený espresso gin tonic. Už není úniku.

reklama

"Takže holky, včera jsme byly s Klárou a Andreou cvičit," pronese blondýna s oční linkou delší než knír Salvadora Dalího. "Andy měla pořád takovej utrápenej výraz, až z ní vypadlo, že nedodržela jídelníček, hrozně přibrala a teď je nešťastná. Ptala se, jestli je to opravdu tak hrozný. A představte si − Klára jí normálně řekla, že má pravdu, že je tlustá jako prase." Následuje synchronizovaný zvuk zděšení, jako by na protější budovu právě spadl asteroid. A posléze intenzivní vzájemné ubezpečování, jak by jedna druhé nikdy nic tak ošklivě pravdivého do očí neřekla. "No Andrea se samozřejmě rozbrečela a utekla." Chudák.

Pro spokojeně osamělého člověka s espresso gin tonikem je tohle jedním slovem utrpení. Ale jak praví staré přísloví i život sám, všechno zlé je pro něco dobré. A o pravdě to platí dvojnásob. Já si naopak nemůžu vynachválit, jak jsme k sobě s přáteli upřímní, ačkoliv to prý někdy vypadá, jako bychom přátelé vůbec nebyli. Omyl. Dokonce na to mám vlastní teorii: stokrát lepší je nonstop krutá skutečnost než přeslazená falešná iluze. To víte, takhle se lidé z maloměsta prostě zocelují.

S oblibou si proto vymýšlíme přezdívky, které záměrně upozorňují na nepříliš atraktivní vlastnosti, používáme nepříliš lichotivá přirovnání a místo pozdravu se naopak příliš často a s ledovým klidem vykazujeme do patřičných míst. Občas dojde i na fyzické násilí, to třeba když neumlčitelnému kolegovi z legrace v restauraci opepříme hlavu. Ano, jako vážně. "Doufám, že vás teď aspoň pár dní neuvidím!" loučím se s kamarády celkem pravidelně. Není to ale nic platné, nejpozději následující den spolu kdesi nenuceně spočineme znovu.

A kdy že přijdou na řadu ta pozitiva? Pokaždé když se kdokoliv z nás ocitne v úzkých. Myšleno doopravdy, nikoliv když si někdo jako Andrea zlomí nehet. A je jedno, jestli zrovna potřebujete odvézt domů babičku, vyměnit zámek, koupit večeři, zavolat do práce nebo zachránit život před jedoucím autem. Sice si u toho možná vyslechnete pár otravných komentářů, spolehněte se ale, že budou z lásky. A co že z toho plyne? Buďme všichni jako Klára.