Chodba ven pro něj byla příliš úzká a oknem ho protáhnout také nedokázali.
Foto: Shutterstock

Probudily ho první paprsky slunce pronikající do temné místnosti malým oknem u stropu. Otevřel oči a hned je zase zavřel. Ten pohled byl skličující, tak proč by si ho měl dopřávat delší dobu, než je nezbytné nutné. Jako vždy po ránu se pokusil vybavit si tu dobu, kdy tenhle dům s Jiřinkou kupovali. Bylo jim tehdy něco přes čtyřicet, děti neměli, a proto se dohodli, že budou žít jeden pro druhého, což znamenalo, že žádné potomky mít nebudou.

reklama

Pak si koupili prostorný dům na okraji města, aby na procházku do přírody mohli vyrazit, kdykoliv se jim bude chtít. Žili si tehdy krásný život. Práci měli fyzicky nenáročnou, a když dali dva platy dohromady, měli peněz víc než dost. Třikrát týdně opulentní večeře v restauraci, kino nebo divadlo a potom taxík, jenž je odvezl téměř až do postele. Na procházky nebyl zprvu čas, později chyběla i chuť.

Teprve po několika letech si všimli, že stovku kilogramů překročil nejen on, ale dokonce i ona. Diabetologa si našli společně a vzájemné propojení jejich životů začaly zdůrazňovat i stejné léky na vysoký krevní tlak a na snížení hladiny cukru v krvi. Jiřinka to nebrala vážně, a když on namítal, že už si několik let neviděl pod břicho, tak s úsměvem odpovídala, že tuhle starost ať přenechá jí.

Teprve nyní si uvědomil, jak krásná to byla doba. Tehdy netušili, že se později udělají Jiřince vředy na bércích, že jí chirurgové budou muset postupně uřezávat prsty na nohou ztrácejících cit i prokrvení a nakonec skončí s mozkovou mrtvicí kdesi v léčebně, odkud už nebude návratu.

On se pak přestěhoval do téhle suterénní místnosti, protože vše nad ním mu jeho ženu příliš připomínalo. Měl tu, co potřeboval, a o kontakty se sousedy už vůbec nestál.

Když si loni kvůli nevolnosti zavolal záchranku, nevěděli, jak ho z toho suterénu dostat. Chodba ven pro něj byla příliš úzká a oknem ho protáhnout také nedokázali. A aby toho nebylo málo, tak si včera na internetu přečetl zprávu, že pohřební služby odmítají zpopelňovat těla zesnulých vážící nad dva metráky. To jsem zvědav, co se mnou udělají, napadlo ho.

Cosi ho zasvědilo na zádech, a tak se pokusil pootočit své dvěstěpadesátikilové tělo na bok. Povedlo se to jen částečně, zato se přitom zadýchal a pořádně unavil. Něco mi říká, že už to nebude dlouho trvat, uvědomil si a dálkovým ovladačem zapnul obě televize v místnosti. Štíhlá, asi třicetiletá žena tam ve svižném tempu předcvičovala ostatním. Byl na ni moc hezký pohled. Snad dokonce takový jako kdysi na jeho milovanou Jiřinku.