Dobře utajená Chita
Foto: Archiv výrobce

S tou lahví byly od začátku problémy. Přeložit "Single Grain Whisky" z etikety je snadné: whisky z ječného sladu a nesladovaného obilí. Jenže tím to také končí. Co je ukryto za názvem palírny Chita Distillery? A dokonce od roku 1972? Takže vzhůru do odborné literatury.

reklama

V knize Michaela Jacksona (samozřejmě jde o jmenovce slavného zpěváka) − kde nic, tu nic. U Charlese Macleana? Ticho po pěšině. Z lahve se staly tak trochu "Dobře utajené housle" Miroslava Horníčka. Čest odborné literatury zachránil až někdejší senátor Vladimír Kulhánek. Ve své Velké knize o whisky věnuje lihovaru Chita Distillery půl řádku.

V roce 1972 se Keizo Saji, odpovědný tehdy za stabilní vůni a chuť míchaných whisky v japonské palírně Suntory, rozhodl postavit na vlastní nohy. Na ostrově Honšú, do té doby známém produkcí rýže a letištěm, vybudoval lihovar zasvěcený výhradně obilné whisky. Od té doby ji pálí v mamutích kotlích sloužících k nepřetržité destilaci. Také nic neobvyklého. Mimořádný je však rejstřík produktů palírny Chita Distillery. Plnou, "těžkou" škálu chutí vyrábějí všichni konkurenti, ale středně "těžkou", a dokonce "lehkou" v celém Japonsku jen Chita. The Chita Single Grain Whisky se tak stala unikátem.

Voní po dřevě japonských dubů, sladce a medově ukryta v závoji exotického ovoce. Chutná tak, jak její aroma slibuje, zvláště když ji podržíte chvíli v ústech − a promiňte mi ten obraz − zředíte ji slinami. Pak lehce vklouzne do hltanu, zanechá po sobě na jazyku nepatrně kořenitou stopu a pocit jakoby vysoustruhované textury. To je důsledek přístupu Japonců ke všemu, whisky nevyjímaje. Takzvaná Demingova metoda totální kvality, s níž někdejší expert na kontrolu výrobních procesů v amerických muničních továrnách pomáhal po konci druhé světové války Japonsku na nohy, patrně zapustila kořeny i ve zdejším lihovarnictví.