Ta věc je tak zásadní, že byste se ji měli dozvědět i vy. Představuje totiž jedno z mých zásadních životních zjištění. Po takhle bombastickém začátku je najednou těžké pokračovat. Člověk se bojí, aby svou myšlenku formuloval dostatečně precizně a ostatní mu dobře rozuměli.

Dovolte mi proto na začátek otázku. Také jste si někdy přáli být kýmsi úplně jiným než sami sebou? Já ano, dokonce mnohokrát. Vrstevníci mému výčtu někdejších celebrit porozumí, mladší zřejmě jen pokrčí rameny. Nicméně, co vám říkají jména Karol Dobiáš, Ivo Viktor, Ladislav Vízek, Kamil Brabenec nebo třeba Belmondo či Louis Pasteur a Alexander Fleming? Mohl bych pokračovat dál, tak jak šel život a já se posouval od dětských hrdinů (většinou sportovců, jak již experti poznali) ke hvězdám filmu a vědy.

A víte, k jakému zjištění jsem došel? Pokud se někdy později se svými hrdiny potkáte a poodhalíte roušku tajemství jejich života, tak poznáte, že se trápí identickými věcmi jako vy. Mají nemocné rodiče, zlobivé děti, kdosi je nezdraví a někdo cizí jim naboural auto. Prostě svět našich vzdálených hrdinů a vzorů se blíží tomu našemu mnohem více, než byste byli ochotni připustit.

Matně si vzpomínám na postřeh Karla Čapka v jednom z jeho rukopisů. Zmínil, že někdy litujeme své neschopnosti rozumět domorodcům na cestách. Pokud bychom však opravdu věděli, co říkají, byli bychom asi zklamáni, poněvadž by to byly stejné hlouposti, jako říkáme my samotní.

Podobně mne kdysi překvapila četba poslední knihy Václava Havla. Jeho drobné a k životu patřící exekutivní problémy vytěžovaly jeho mysl mnohem více, než bych předpokládal.

Člověk tak pomalu odhaluje, že jeho hrdinové jsou v reálu zcela normální lidé, až by se chtělo napsat běžní, a jejich starosti se podobají těm našim.

Celá zapeklitost však tkví v tom, že oni musí mít ještě něco navíc. Jinak by se nestalo, že vy je znáte, ale oni vás ne.

Pokud vám to stojí za to, můžete o tom malém rozdílu mezi nimi a vámi zkusit přemýšlet.