Běžíme. Utíkáme! Batoh na zádech se po pár metrech mění v kamení. Kolik váží batoh kamení? Půl metráku, jako kdyby v něm byly brambory? Nebo jako pytel cementu? Ten přece ani neuzvednu! Tak jak bych s ním mohla běžet. Radši si nebudu nic představovat. Prostě utíkáme. Strašně dlouho. Po silnici, strouhou, po poli. Ještě zbývá pět set, tři sta metrů po mezi k lesu…
Tam se konečně svalíme. Když zase otevřu oči, stojí slunce vysoko na obloze, louka plná kopretin, pryskyřníků a zvonků bzučí a omamně voní. Ležíme v trávě a nemůžeme uvěřit, že se nám to povedlo. Právě jsme zdrhly z povinného branného kurzu! Vytahuju z batohu pomačkaný index. Zápočet se skví na straně 10 jako medaile.
Vysloužit si ji? Skoro nadlidský úkol. Tedy pro mě a také většinu studentů filozofické fakulty, s nimiž jsem měla čest tuhle zkušenost kdysi sdílet. Jen si to zkuste představit. V pondělí vás vyženou polonahé ze stanů − a rovnou na rozcvičku, v 7:00 do sebe hodíte hrnek smradlavého čaje a rohlík a už klušete ke kótě 830 vzdálené vzdušnou čarou 10 kilometrů. Jenže vy nevolíte přímou dráhu, ale s buzolou v ruce se prodíráte křovím, brodíte potokem či lezete po skále, na krku pouzdro s mapou a jen matnou představu o tom, jak se hledá v členitém terénu stanoviště číslo 1, 2 a 3. A když k některému z nich přece jen omylem zabloudíte, strhnete malorážku z ramene, zalehnete do šťavnatého podrostu a pálíte na vše, co připomíná terč. A zase vztyk, klus nebo aspoň indiánský běh. Na stanovišti číslo 4 šplháte po laně (bez výskoku), u čísla 5 se dusíte při umělém dýchání (do Anduly), č. 6 − vystřihnete dvacet kliků, č. 7 − nevystřihnete výmyk, č. 8 − plížení pod palbou (tedy po břiše), č. 9 − běh s proudnicí, č. 10 − útok na cíl… Ne, na bodáky nakonec nedošlo, ale určitě jen proto, že malorážky jimi neoplývají. Za to nám ještě sadističtí cvičitelé naordinovali pořadová cvičení, závod na kánoích, skupinové saunování a nácvik atomového útoku.
S kamarádkou jsme vydržely do čtvrtka. Pak si ona vzpomněla na vážnou nehodu v rodině, já ji umocnila alergickým záchvatem a horečkou, která mi ovšem nezabránila dát se na úprk přesně v momentě, kdy nám zupácká instruktorka potvrdila zápočet. Jo, milé děti, lhaly jsme, jako když tiskne, abychom se z toho pekla dostaly.
A proč vám to právě teď povídám?
Tamhle pod lesem zase kvetou kopretiny. Slunce je vysoko na obloze a já si − tak jako každý rok − vyvolávám v paměti onen pocit svobody. Už nikdy nebyl tak omamný jako na té rozkvetlé louce.
Tak kvůli němu. Vždyť jsou prázdniny.
