Gigondas, Chateau Raspail
Foto: Archiv výrobce

To místo zaujme na první pohled. Leží uprostřed krásné provensálské přírody nedaleko Marseille, je ovšem pojmenováno nefrancouzsky futuristickým názvem thecamp. Futuristická je i architektura, skoro jako by tu přistáli mimozemšťané. Kuchyně skvělá, až michelinské kvality. Zato pokoje skromné, téměř asketické. Ale i to má svůj důvod.

reklama

Moderní kampus vznikl jako místo pro setkávání. Nemáte co sedět na pokoji. Čeká se od vás, že budete společně s ostatními přemýšlet o budoucnosti. Byla jsem tam na konferenci o inovacích a v thecamp jako byste do budoucnosti už jednou nohou vstoupili. Tak to ostatně zakladatel tohoto unikátního projektu zamýšlel. Frédéric Chevalier byl francouzským podnikatelem, založil úspěšnou firmu HighCo. Od roku 2013 snil o vybudováni thecampu. Bohužel zemřel při tragické nehodě na motorce pár týdnů před jeho dokončením.

Jednu nevýhodu ovšem tohle po všech stránkách charismatické místo má. Možná v něm dohlédnete do budoucnosti, ale − a jistě mi prominete mé trošku přízemní zájmy − s dobrým vínem je to zde těžší. A tak jsem si udělala výlet do malé restaurace v Marseille. Měli otevřenou lahev červeného Gigondas, tedy z mé oblíbené oblasti. A jaké bylo mé překvapení, když jsem se podívala na vinětu. Chateau Raspail! Podnik, jehož víno si pravidelně kupuji na veletrhu nezávislých vinařů ve Štrasburku. Vinařství dnes vede Francois Meffre, vnuk slavného vinaře Gabriela Meffreho, který začal pěstovat víno v roce 1936 na 10 hektarech a vybudoval impérium úctyhodného jména i velikosti. Když zemřel, vinice si rozdělily jeho tři děti. Francoisův otec byl nejmladší a mimo jiné získal Chateau Raspail.

Gigondas, ročník 2015, je skvělá. Složení obvyklé, 60 procent odrůdy Grenache, 30 procent Syrah a 10 procent Mourvèdre. Barva rubínová s okrovými okraji, aroma vyladěné a připomínající vůně z babiččiny kabelky. Prostě takové ty vůně, které vás naplní pocitem pohody a bezpečí.

Chuť má sametovou s malinovými tóny, tekutina je hustá a jakoby se líně rozvalující ve skleničce. Dochuť obrovská a téměř nekončící.

Ale všechno jednou končí! Takže jsem vypila skleničku a vrátila se zpátky do thecampu. Plná energie a takříkajíc zpátky do budoucnosti. Ale zároveň s vědomím, že budoucnost a minulost musí být v rovnováze. A že někdy je dobré zvolnit tempo, zastavit čas a ochutnat minulost. Třeba ve skleničce Gigondas.