Tabu
Foto: Shutterstock

Ahoj, to je skvělý, že tě vidím. Jak se vede?"

reklama

"Ahóóój, všecko ok! Krásný léto, rodinka u moře, já ještě pár dní tady a pak pojedu za nimi. Máme se báječně. A co ty?"

"Jo, jo, taky bezva, i když…"

A teď se zadrhnete. Vteřina jedna, dvě. Ono to totiž tak úplně bezvadné není, že. Díváte se na rozesmátou tvář a máte najednou děsnou chuť se vykašlat na tuhle hru, při níž jsme všichni happy, a vypálit narovinu, jak to doopravdy je.

"… i když… vlastně… mám za sebou poměrně složitý období."

"Něco se stalo?"

"Před týdnem umřela."

"Aha, tak to jsem nevěděl. To víš, hroznej frmol, makáme na spoustě projektů a jsme furt na cestách. Minulej měsíc Arménie, pak Martinik, v září Island. Je to hektický. Ježíš! Promiň, ten čas tak letí, musím už běžet. Tak ahóóój a zase někdy."

Samozřejmě, byl to blbý nápad. V krásném letním dni − u kavárenského stolku − začít o umírání. Až mě zaskočilo, že jsem si nemohla pomoct a musela to vyslovit. Věděla jsem přece, co bude následovat: rozpačitý úsměv, "tak to mě mrzí", "to jsem nevěděl". A pak rychle změnit téma. Otočka o 180 stupňů. A radši ještě přidat neodkladné pracovní povinnosti. Co byste taky chtěli dodávat k tomu, když někdo někomu umře, že.

Smrt je zatraceně blbé téma na konverzaci a všechny "upřímné soustrasti" jen prázdná slova. Smrt je nejlépe obejít obloukem a zamluvit. Tak reaguje většina blízkých i méně blízkých smrtelníků a já je chápu. Tuhle taktiku jsem donedávna taky praktikovala a myslela si, že nemůžu víc.

Jenže. Pak mi někdo umřel a já ty uhýbavé pohledy nemůžu vystát. Ale nedokážu také na TO nemyslet, nemůžu z hlavy vygumovat poslední měsíc v nemocnici. Potřebuju o TOM mluvit, i když vím, jak je to ostatním nepříjemné, a i když ani nevím, jestli mi to pomůže. Nebo někomu.

Proč potřebuju opakovat, že umírání bolí? Ano, strašně bolí. Tak, jak jsem si to nedovedla vůbec představit. Bolí ramena, nohy, záda, celé tělo, které jako by už ani není vaše tělo. Nepoznáváte ruce plné modřin, nemůžete sedět, ležet, čeho se napijete, to vyzvracíte, a tak už nejíte, nepijete, až není místo, kam by mohli zavést kanylu, není, kam by šlo píchnout injekci, nejde držet za ruku, nejde obejmout, pohladit, dotknout se… A tak u té postele bezmocně brečíte jako já tady teď do modrého hrnku s napěněným cappuccinem.

Ne, nikdo si toho nevšiml. Nepláču přece na celé kolo, nejsem zrovna typ, co by se rád takhle ukazoval. A vyprávět o TOM nahlas? To se samozřejmě neodvážím. Není taky komu. Kamarád už dávno utekl.