Zmíněný pán se později stal recenzentem několika mých knih a jeho pověstná červená propisovačka dál řádila v mých textech.
Foto: Shutterstock

Také jste se s někým domluvili, že svou práci dodělá do určitého termínu, a on to nedodržel? Nebo to udělal tak špatně, že to bylo k ničemu, a vy jste to museli udělat celé znovu a bez něj? Samozřejmě, to jsou úplně zbytečné otázky, tyhle situace zná každý. A zkusili jste se proti tomu někdy ohradit? Já to párkrát udělal a byl jsem překvapen, protože dotčený člověk se okamžitě začal tvářit ublíženě, jako kdybych ho v danou chvíli kdovíjak mučil. Až jsem z toho začal mít pocit, že my lidé takoví prostě jsme.

reklama

Ale jak už to bývá, ne úplně všichni. Před mnoha lety jsem se pokusil napsat svůj první článek a odeslal ho do odborného časopisu. To, co se mi z něj velmi rychle vrátilo, bych nazval červeným torzem. Šéfredaktor vepsal do textu tolik oprávněných poznámek, že jeho vět bylo najednou na stránce více než těch mých. A aby toho nebylo málo, některé z nich končily velkým vykřičníkem. Urazil jsem se a na onoho redaktora i jeho časopis jsem ve své uražené ješitnosti skoro zanevřel. Byl jsem přesvědčen, že si do budoucna vystačím bez něj.

Naštěstí mě to brzy přešlo. Zmíněný pán se později stal recenzentem několika mých knih a jeho pověstná červená propisovačka dál řádila v mých textech. Naštěstí pro českou medicínu nejen v těch mých. Vylepšil tak stovky knih a s autory se nepáral, ať už to byli začátečníci, nebo zkušení akademici. Jistě chápete, že příliš obliby mu tahle jeho vlastnost nepřinesla. Kdo z nás by se o sobě chtěl dovědět, že dané problematice nerozumí, jeho názor není originální, ačkoliv se tak tváří, a jeho vyjadřovací schopnosti jsou velmi omezené. Takhle sekat nalevo napravo dokáže jen málokdo, a proto jsem mu sám pro sebe začal říkat Mr. Perfect. Je to ten, jenž po každém autorovi vyžaduje maximální výkon a nikdy nesmlouvá.

V době plné zaměstnanosti, která charakterizuje náš současný život čím dál více, si nedostatek podobných lidí uvědomuji na každém kroku a vždy mě potěší, pokud na někoho takového narazím. Samozřejmě ne že bych opravdu skákal radostí, když mě někdo kritizuje, ale aspoň občas bych to snad snesl (a když ne mě, tak hlavně všechny ostatní).

Mr. Perfect by možná řekl, že pokud se necháme příliš ovlivnit pozitivismem dávaným v některých kruzích na odiv jako primární životní přístup a nebudeme ochotni či schopni konstruktivní kritiky, pak se ocitáme na cestě k bezvýznamnosti.

Docela bych mu to věřil.